Móric Beňovský

Kapitola 1

Chlapec z Vrbového, který nikdy neseděl v klidu

Narodil jsem se do neklidné doby a musím přiznat, že jsem jí nijak nepomohl uklidnit. Nejdřív jsem sloužil v rakouské armádě, ale to místo pro mě bylo příliš těsné. V roce 1768 jsem se přidal k polskému odboji proti ruské nadvládě — takzvané Barské konfederaci — a věřil jsem, že se dá vzdorovat i impériu.

Vzdorovat se dalo — vyhrát ne, aspoň ne tehdy a ne nám. Rusové mě zajali a poslali nejdřív do Kazaně. Myslel jsem si, že hůř už to být nemůže. Nevím, jestli Vám mám říct, jak moc jsem se mýlil, nebo Vás nechat, ať to zjistíte v příští kapitole sami.

Než mě odvezli dál na východ, stihl jsem se z Kazaně aspoň jednou pokusit utéct. Nepovedlo se — ale zůstalo mi z toho přesvědčení, které jsem si vzal s sebou až na konec světa: že vyhnanství není totéž co poddání se.

Kapitola 2

Vyhnanství na konci světa

Bolšerecko na Kamčatce bylo místo, odkud podle petrohradských úředníků nevedla žádná cesta zpátky. Byli jsme na poloostrově obklopeném mořem, tisíce kilometrů od čehokoliv, co by se dalo nazvat civilizací.

Získal jsem si tam důvěru ostatních vyhnanců — a taky náklonnost Afanázie, dcery velitele pevnosti Nilova. Nebudu Vám tvrdit, že šlo jen o vypočítavost; ale netajím se ani tím, že jsem věděl, jak moc mi ta důvěra může pomoct k tomu, co jsem tajně plánoval.

Vždyť to znáte, jak to v životě chodí — nejlepší plány se rodí tam, kde na první pohled není žádná naděje. S hrstkou spiklenců jsme začali chystat něco, co se do té doby nikomu na Kamčatce nepovedlo: skutečný útěk, ne jen sen o něm.

Kapitola 3

Čtyři měsíce na moři, které mě proslavily

V roce 1771 jsme to risknuli. S hrstkou spiklenců jsme obsadili pevnost Bolšerecko a s pomocí ruského navigátora vypluli na ukradené lodi na otevřené moře. Neměli jsme plán B — jen odhodlání, že zpátky do vyhnanství se nevracíme.

Plavili jsme se přes Aleuty, Kurily, kolem japonských ostrovů, celé čtyři měsíce, a každý den jsem si zapisoval do deníku, co jsme viděli — pobřeží, proudy, hvězdy. Netušil jsem, že ty poznámky budou mít jednou cenu, kterou jsem si tehdy vůbec nedokázal představit.

Jen tak mezi námi — v Pamětech jsem si pak rád připsal, že jsem byl první Evropan, který proplul severním Pacifikem, sedm let před kapitánem Cookem. Dnešní historici mi tohle prvenství neuznávají, a mají na to právo — byl to útěk, ne výprava za poznáním. Ale jako věta do deníku to znělo skvěle.

Na Taiwanu jsme zakotvili doplnit zásoby a narazili na nedůvěřivé, bojovné domorodce. Došlo ke srážce, ve které jsem přišel o několik ruských druhů — cenu, kterou jsem za tu plavbu zaplatil a na kterou nerad vzpomínám, ale nechtěl bych Vám ji zamlčovat.

V červenci 1772 jsem konečně vystoupil na francouzském pobřeží v Lorientu. Vstoupil jsem do koloniálních služeb Ludvíka XV. a v Paříži jsem se spřátelil s Benjaminem Franklinem a poznal Kazimíra Pulaského — lidmi, kteří, stejně jako já, věděli, jaké to je vzdorovat impériu a prohrát jednu bitvu, aniž by prohráli celou válku.

Váš Móric Beňovský