Móric Beňovský

Kapitola 1

Ostrov, který mi nikdo nevěřil, že zvládnu

V roce 1774 jsem dorazil na Madagaskar poprvé, s pověřením francouzského dvora. Netušil jsem, že tady strávím část života, na kterou budu vzpomínat s nejsilnějšími pocity ze všech — a ne vždycky s hrdostí.

Rozhodl jsem se, že nebudu jednat s místními kmeny jako s překážkou. Vyjednával jsem o rýži, dobytku a dřevu místo toho, abych sahal po tom nejsnadnějším, co koloniální mocnosti tehdy dělaly běžně — po obchodu s lidmi. Bylo mi to proti srsti a nechtěl jsem k tomu svým jménem přispívat.

Vysílal jsem průzkumné výpravy do vnitrozemí, nechal jsem si od svého podřízeného Nikoly Maera, Francouze narozeného přímo na ostrově a znalého místních dialektů, pořizovat podrobné zápisky o zvycích a obřadech malgašských kmenů. Vůbec jsem netušil, že z toho jednou bude cenný historický pramen — dělal jsem to prostě proto, že jsem chtěl místu, kde jsem žil, rozumět.

V roce 1776 jsem se vrátil do Paříže. Povýšili mě na generála a dostal jsem Řád svatého Ludvíka. Bylo to uznání, na které jsem byl pyšný — i když, jak se brzy ukázalo, ne poslední zkouška, kterou mi Madagaskar měl ještě přichystat.

Kapitola 2

Zoufalý kompromis

Na svou druhou madagaskarskou výpravu jsem sháněl posádku narychlo a bez valného výběru — na ostrov, kterému se v Paříži říkalo "obávaný", se nikdo dobrovolně nehlásil. Sebral jsem tedy dvě stě šedesát mužů převážně přímo z pařížských ulic, z chudobných chlapců, kteří neměli na výběr o nic víc než já sám kdysi na Kamčatce.

V červenci 1785 jsme konečně dorazili na Madagaskar podruhé. Založil jsem osadu, kterou jsem pojmenoval Mauretánie — po sobě, i když dnes už vím, že to znělo sebevědoměji, než jaká byla skutečnost. Obsadil jsem také francouzský Louisbourg a zabavil jeho zásoby. Místní náčelníci mě prý znovu prohlásili za krále králů — ale skutečnou moc jsem už tou dobou neměl.

Jedna malgašská žena jménem Zuzana mi tehdy vyprávěla o snu, ve kterém ve mně poznala potomka dávného vládce Raminia Larisona. Nevím, jestli Vám mám říct, že jsem tomu věřil, nebo že jsem to jen rád slyšel — možná to v tu chvíli bylo jedno a to samé.

Cenu, kterou jsme za tuhle výpravu zaplatili, si netroufám zlehčovat: z dvou set šedesáti mužů, se kterými jsem vyplul z Paříže, jich po dvou a půl letech na Madagaskaru přežilo osmdesát sedm. Většina podlehla tropickým horečkám a malárii — nemocem, které jsem sice uměl zaznamenávat, ale ne vyléčit.

Kapitola 3

Poslední ráno v Mauretánii

Ráno 23. května 1786 napadlo moji osadu francouzské trestné komando — šedesát ostrostřelců, přivezených až z indického Pondicherry, aby jednou provždy ukončili to, co jsem na Madagaskaru začal.

Bránil jsem palisádu s hrstkou svých druhů a malgašskými spojenci. Nebylo nás dost, ale ustupovat jsem nehodlal — na to jsem od Kamčatky urazil příliš dlouhou cestu.

Když jsem se pokoušel vystřelit na útočníky z děla, zasáhla mě kulka přímo do hrudi. Byl jsem jedinou obětí celé té potyčky — zvláštní, hořká pointa pro člověka, který přežil vyhnanství na Kamčatce, čtyři měsíce na otevřeném moři i dvě výpravy plné horeček.

Kdybyste se mě zeptali, čeho si na svém životě cením nejvíc, neřekl bych Vám, že koruny, kterou mi nikdo nezávisle nepotvrdil. Řekl bych Vám, že jsem se nikdy nepřestal snažit vstát znovu — z Kazaně, z Kamčatky, z vlastních dluhů i z vlastních přikrášlených historek. Zbytek nechávám na historicích, ať si to mezi sebou vyříkají.

Váš Móric Beňovský