Hector Berlioz

Kapitola 1

Chlapec z Côte-Saint-André

Posaďte se, uvařím nám kávu a povím Vám, jak to celé začalo. Narodil jsem se roku 1803 ve francouzském venkovském městečku jako syn venkovského lékaře, který si přál, abych šel v jeho šlépějích a jednou převzal praxi po něm.

Hudbu jsem miloval už jako kluk, i když přiznávám, na klavír jsem se nikdy pořádně nenaučil hrát — celý život jsem na něj hrál jen neobratně, jak by se na skladatele vůbec nepatřilo. Mými skutečnými nástroji byly kytara a flétna, kterým jsem se přiučil od místních učitelů, a k tomu flažolet, na nějž mě jako malého zasvětil otec. Nevím, jestli Vám to bude znít jako výmluva, ale sám jsem byl vždycky přesvědčen, že mi ta mezera vlastně prospěla — zachránila mě prý před tyranií klavírních návyků, tak nebezpečných pro hudební myšlení, a před svodem obvyklých harmonií.

Ještě víc než hudba mě ale jako chlapce dokázala dojmout k slzám kniha — Vergiliova Aeneis, přesněji ten úryvek o tragédii Didó a Aenea. Netušil jsem tehdy, že se k téhle dvojici jednou vrátím jako dospělý skladatel a napíšu o nich celou operu, Trojany. Jen tak mezi námi — některé dětské dojmy člověka nepustí až do konce života.

Kapitola 2

Paříž a Fantastická symfonie

Když jsem přijel do Paříže studovat medicínu, věděl jsem už po první pitvě, že tohle prostě není moje cesta. Otci jsem to oznámil s obavami — měl jsem se opravdu čeho bát, na pár let mi kvůli tomu odepřel kapesné.

Čtyřikrát jsem se pokoušel získat Římskou cenu pařížské konzervatoře — ocenění, které vítězi zajišťovalo rok studia v Římě a k tomu pětiletý plat od státu. Napoprvé, v roce 1827, jsem s kantátou o Orfeově smrti úplně propadl. Rok nato jsem dostal aspoň druhou cenu, další rok porota první cenu neudělila vůbec nikomu. Teprve na čtvrtý pokus, v roce 1830, jsem s kantátou Sardanapal konečně zvítězil. A jen tak mezi námi — ten samý rok jsem dokončil i Symfonii fantastickou, dílo tak nekonvenční, že by ho ta stejná konzervativní porota nejspíš znovu odmítla. Někdy člověku nezbývá nic jiného než to zkoušet znovu a znovu, dokud to nevyjde.

A pak přišla ona — irská herečka, Harriet se jmenovala. Uviděl jsem ji na jevišti v Paříži, v roli Ofélie ze Shakespearova Hamleta, a od té chvíle jsem už nebyl ten samý. Nevím, jestli Vám to mohu říci, ale byl jsem do ní zamilovaný tak, že jsem z toho zkomponoval celou symfonii. Jen tak mezi námi — byla to spíš posedlost. Je to vlastně příběh o mně samém, jen převlečený do orchestru.

Kapitola 3

Sláva a poslední akordy

Harriet jsem si nakonec vzal — a přiznám se Vám, naše manželství neskončilo tak romanticky, jak byste si možná představovali. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: láska, co vznikla z posedlosti, se časem vyčerpá stejně jako každá jiná.

V prosinci 1837 se v pařížské Invalidovně konala premiéra díla, které mi zadalo ministerstvo vnitra k uctění památky obětí červencové revoluce — mé Rekviem, Grande Messe des morts. Nasadil jsem do něj přes čtyři sta účinkujících, mezi nimi čtyři samostatné žesťové soubory rozestavěné do všech koutů chrámu, aby zvuk na posluchače dopadal doslova ze všech stran. Kdybyste se mě zeptali, které ze svých děl bych zachránil, kdyby měla zaniknout všechna ostatní, odpověděl bych bez váhání: tohle. Nikdy jsem se netajil tím, že právě tahle mše mi je ze všeho, co jsem kdy napsal, nejbližší k srdci.

Koncem roku 1838 se mi stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Po koncertě, na němž zaznělo moje Harold v Itálii, přede mnou na jevišti poklekl sám Niccolò Paganini — tehdy nejobdivovanější houslista Evropy — a políbil mi ruku, jako bych to byl já, kdo je mistrem, a ne on. Nevím, jestli Vám dokážu popsat, co jsem v tu chvíli cítil; muž, jehož hru jsem považoval takřka za zázrak, se přede mnou sklonil. Za pár dní mi pak doručili dopis — a v něm šek na dvacet tisíc franků. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: měl jsem tehdy dluhy, o kterých jsem nerad mluvil i sám se sebou, svoje i Harrietiny, a ta částka mi je najednou umožnila splatit. Poprvé po letech jsem si mohl dovolit odložit kritické psaní pro noviny a věnovat se výhradně skládání — a z toho ticha a té úlevy se o necelý rok později zrodila symfonie Romeo a Julie.

Kolem roku 1844 jsem sepsal něco jako závěť pro budoucí generace skladatelů — pojednání o instrumentaci a orchestraci, ve kterém jsem popsal rozsahy, možnosti i úskalí každého nástroje, jaký jsem tehdy znal, včetně těch nejnovějších. Nechtěl jsem napsat suchý technický manuál, ale spíš úvod do toho, jak se dá barvou orchestru vyprávět — stejný nápad, jaký jsem uplatnil už v Symfonii fantastické. Netušil jsem tenkrát, jak dlouho ta kniha vydrží naživu: o šedesát let později si ji vzal do rukou sám Richard Strauss, jeden z nejobdivovanějších skladatelů své doby, a vydal její rozšířené vydání. Jen tak mezi námi — je to zvláštní pocit vědět, že skladatel, který mě nikdy osobně nepoznal, přece jen sedl k mým notám a uznal, že v nich ještě je co říct.

Po Evropě jsem jezdil dirigovat vlastní skladby a sklízel jsem úspěchy tam, kde mě doma kritici pořád považovali za podivína. Nikdy jsem nezapadl do žádné školy — psal jsem hudbu tak přehnanou a osobní, jak jsem sám prožíval život.

Nikde jinde jsem se ale necítil tak doma jako v Praze. Paříž ke mně bývala chladná, ale Praha mě přijala s otevřenou náručí — dirigoval jsem tam ve Stavovském divadle i v Žofínském sále na ostrově uprostřed Vltavy. Přijel za mnou tehdy i můj přítel Franz Liszt, a večer co večer jsme si spolu v pražských hospůdkách připíjeli na úspěch. Čeští hudebníci mi dokonce věnovali stříbrný pohár a vybrali sbírku, abych mohl pokračovat v tvorbě — jen tak mezi námi, tenhle dar jsem si vážil víc než všechny pařížské pochvaly dohromady.

V roce 1862, jen pár let před koncem, jsem ještě jednou sáhl po Shakespearovi a napsal svou poslední operu — Beatrice a Benedikt, veselohru podle Mnoho povyku pro nic. Po letech dramat a tragédií mi udělalo dobře napsat konečně něco lehkého a šťastného. Premiéru jsem sám dirigoval v Baden-Badenu a sklidil jsem jeden z nejvřelejších potlesků svého života — jako by mi publikum chtělo připomenout, že i po tolika bouřích ještě umím psát hudbu, která rozesměje.

Má životní pouť skončila roku 1869, v Paříži. Ať Vás dál těší má hudba a užívejte života.

Váš Hector Berlioz