Themed Notebook

Petr Brandl

Díl I. — Svoboda, kterou jsem si vzal sám

Kapitola 1

Krejčovic kluk v hradní obrazárně

Vlastní podobizna v alonžové paruce, 1703 — tak jsem vypadal pár let předtím, než jsem se stal jménem, které znala celá Praha.Public domain · Wikimedia Commons

Narodil jsem se roku 1668 na Malé Straně, jako nejmladší z dětí krejčího Michala a jeho ženy Alžběty. Řemeslo mého otce nás neuživilo o moc líp než jiné pražské rodiny — ale otec měl rozum táhnout za pořádnější provaz: vyměnil jehlu za hostinskou pípu, a tenhle jeden krok mi otevřel dveře, o kterých se synovi krejčího ani nesnilo. Mohl jsem nastoupit na jezuitské gymnázium u svatého Mikuláše.

Gymnázium jsem nedokončil — sedět v lavici mě táhlo míň, než jsem tušil, že mě bude táhnout něco jiného. V patnácti letech jsem se dostal do učení ke Kristiánu Schröderovi¹. Sám nebyl žádný velký mistr — ale měl něco cennějšího než talent: klíče od sálů, kde viselo italské a nizozemské mistrovství, jaké jsem do té doby vídal leda v snu.

Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: člověk nemusí mít učitele, který ho naučí všechno, stačí, když ho pustí tam, kde se dá učit sám. Chodil jsem těmi sály hodiny a kradl očima — jak Tizian skládá barvu vedle barvy, jak Veronese nechává látku dýchat, jak Tintoretto staví světlo proti tmě. Nikdo mě to neučil nazpaměť. Prostě jsem se díval, dokud jsem to neviděl sám před sebou, když jsem zavřel oči.

Nevím, jestli Vám dokážu vysvětlit, jaký to byl pocit — spíš než výuka to byla krádež. A ze všech krádeží, kterých jsem se kdy dopustil (a nebylo jich málo), byla tahle jediná, za kterou jsem se nikdy nemusel stydět.

Kristián Schröder (1655–1702), dvorní malíř a inspektor hradní obrazárny — později učil i architekta Jana Blažeje Santiniho. ↩

Kapitola 2

Barva, kterou jsem hnětl jako hlínu

Kající se Máří Magdaléna, kolem 1693, kostel sv. Václava v Mníšku pod Brdy — jeden z prvních obrazů, na kterém jsem si troufl jít vlastní cestou.CC0 · Wikimedia Commons

Kdybyste se mě zeptali, v čem se liším od malířů, se kterými jsem vyrůstal, řekl bych Vám: v rukou. Barvu jsem nenanášel, já ji hnětl — prsty, nehty, násadou štětce jsem do ještě vlhké vrstvy ryl drobné klikaté rýhy, kterým dnes někteří říkají "klikatky". Plátno pod mýma rukama přestávalo být hladkou plochou a začínalo být skoro sochou.

Než jsem se pustil do štětce, uměl jsem si z hlíny vymodelovat malé figurky postav — jen abych viděl, kam přesně padne světlo a kam stín. Teprve pak jsem si troufl na plátno, natřené tmavočerveným podkladem, který mi dovoloval nechat barvu zářit, jako by měla vlastní teplo. Na Kající se Máří Magdaléně jsem si poprvé pořádně vyzkoušel, co dokáže sfumato² — jemné, kouřové přechody, kde nevíte přesně, kde končí tvář a začíná stín.

V pozdějších letech jsem šel ještě dál — maloval jsem "al tocco"³, odvážnými dotyky štětce, které z blízka vypadaly skoro jako nedbalé skvrny, a teprve z odstupu se skládaly v tvář, ve vlasy rozevláté větrem, v ruku napřaženou k modlitbě. Nebyla to hladká, uhlazená malba, jakou žádal leckterý cech. Byla to malba, která se Vás snažila dotknout stejně, jako se dotýkala mě, když jsem ji tvořil.

Sv. Lukáš, patron malířů, se prý sám maloval, jak portrétuje Pannu Marii — a já se přiznám, že jsem se v něm vždycky trochu poznával. Ne z pýchy. Spíš proto, že vím, jaké to je, dívat se na vlastní ruce a nevědět jistě, odkud se to, co z nich vychází, vlastně bere.

Sfumato — italsky "zakouřené"; jemné přechody světla a stínu bez ostrých linek, proslavené Leonardem da Vinci. ↩
Al tocco — italsky "dotykem"; volné, zdánlivě ledabylé tahy štětce, které do tvaru zapadnou až z odstupu. ↩

Kapitola 3

Čtyři tisíce zlatých a sudy vína

Podobizna šlechtice v modrém plášti, kolem 1710, dnes Národní galerie Praha — ta samá, o které byla řeč v minulé kapitole. Portrétní práce mě živila stejně jako velká oltářní plátna.Public domain · Wikimedia Commons

Přišel čas, kdy mě chtěla znát celá Praha a kus Čech k tomu. Maloval jsem pro hraběte Šporka v Kuksu, pro Černíny v jejich hradčanském paláci — tam jsem pracoval přímo v paláci jako jejich host a vytvořil rozměrnou Historii Josefa Egyptského. Pro Lažanské jsem namaloval hlavní oltář v Manětíně, pro benediktiny v Břevnově cyklus o smrti svatého Benedikta.

Ale vrchol přišel od cisterciáků⁴ v Sedlci u Kutné Hory — tehdy jsem ještě netušil, jak zvláštní bude jednou mít tohle město v osudu. Za oltářní Nanebevzetí Panny Marie mi zaplatili čtyři tisíce zlatých. K tomu čtyřiadvacet věder vína. Jen tak mezi námi — takovou sumu si tehdy nevydělal leckterý šlechtic, natož malíř.

A tak jsem žil, jak se na muže s takovým jménem sluší: španělské víno, florentský tabák, paruka, jakou nosili páni, vlastní kočár a služebnictvo, odpoledne strávená hrou v míčovně na Malé Straně mezi lidmi, se kterými jsem si chtěl být roven. Nechtěl jsem žít jako řemeslník, kterému se občas povede dobrý obraz. Chtěl jsem žít jako pán — a jednu dobu se zdálo, že si to můžu dovolit.

Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: čím výš člověk vylétne, tím míň si všímá, odkud vlastně bere křídla. V tu chvíli jsem si to nepřipouštěl. Měl jsem plné kapsy, plný kalendář objednávek a jméno, které otvíralo dveře paláců. Co by mě mohlo zajímat víc?

Cisterciáci — katolický mnišský řád založený ve Francii 1098, v Čechách usazený od 12. století. ↩

Měl jsem v tu chvíli všechno, po čem chudý krejčovic kluk může toužit — jméno, peníze, víno, obdiv. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, co by mě to všechno mohlo stát, asi bych se jen zasmál a nalil si další sklenku. Ale to už je vyprávění na druhý šálek kávy.

Chcete sešit v ruce?

Tenhle příběh existuje i jako tištěný sešit formátu A5 — rád Vám ho půjčím, nebo daruji.

Napište si o výtisk