Petr Brandl

Kapitola 1

Muž, který dlužil za parmazán

Peníze, které jsem vydělal, mi protékaly mezi prsty rychleji, než jsem je stačil počítat. Kolem roku 1700 jsem musel poprvé pořádně utíkat — na panství hraběte Lažanského v západních Čechách, kam za mnou věřitelé hned tak nedošli. Nebyl to poslední útěk mého života, ale byl to ten, po kterém jsem si měl uvědomit, kam to spěje. Neuvědomil.

Ve stejné době se rozpadalo i moje manželství. Oženil jsem se roku 1693 s Helenou, dcerou staroměstského malíře Klosse. Měli jsme spolu tři děti, mezi nimi dceru Marianu. Kolem roku 1700 jsem přestal rodinu podporovat. Helena mě kvůli výživnému žalovala znovu a znovu, a když to nepomáhalo, napsala si stížnost rovnou císaři Karlu VI. — roku 1723 u dvora vyčíslila mou dlužnou částku na 386 zlatých.

Jednou za mnou do Kuksu¹, kam jsem se schoval kvůli zakázce pro hraběte Šporka², přijela dospělá dcera Mariana. Matka ji poslala, aby ode mě vymohla aspoň něco na živobytí. Místo abych ji přijal, jak by se slušelo, jsem se s ní raději nesetkal a odjel pracovat na zakázku pro klášter v polském Krzeszówě³. Netvrdím Vám, že na to jsem hrdý. Jen Vám to říkám tak, jak to bylo.

Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: člověk si myslí, že si může nechat na později i to nejdůležitější — rodinu, odpuštění, blízkost. Já jsem si to nechával na později celá léta. Nevěděl jsem ještě, jak málo mi toho "později" nakonec zbude.

1. Kuks — lázeňský a poutní komplex hraběte Šporka ve východních Čechách, se sochami Matyáše Bernarda Brauna a nemocnicí pro chudé. ↩
2. František Antonín Špork (1662–1738) — výstřední a nesmírně bohatý mecenář umění, zakladatel Kuksu. Kromě mě podporoval i sochaře Matyáše Bernarda Brauna. ↩
3. Krzeszów (německy Grüssau) — obec ve Slezsku, dnes v Polsku, s velkým cisterciáckým klášterem. ↩

Kapitola 2

Štola, ve které jsem nenašel zlato

Kolem roku 1710 jsem si řekl, že štětec mě z dluhů nikdy nevytáhne dost rychle, a koupil jsem si podíl na těžbě zlata v Jílovém u Prahy. Nebyl jsem malíř, který by seděl v hospodě a nechal kopat jiné — chodil jsem do štoly sám, se svícnem a krumpáčem, jako kterýkoli havíř. Jestli si myslíte, že to zní bláznivě u muže, který uměl namalovat tvář z jediného doteku štětce, máte pravdu. Bláznivé to bylo.

Zlato jsem nenašel. Dluhy ale nezmizely, a tak přišly roky, kdy jsem se místo mezi paláci pohyboval mezi žaláři pro dlužníky. A přece — právě v těch letech, kdy jsem měl na mysli spíš věřitele než štětec, jsem namaloval Simeona s Ježíškem, obraz, který dodnes visí v Národní galeři a který patří k tomu nejklidnějšímu, co jsem kdy stvořil. Nevím, jestli Vám dokážu vysvětlit, jak to jde dohromady — snad jen tak, že ruka někdy umí najít mír, i když si ho hlava vůbec nezaslouží.

Bral jsem, co přišlo. Menší obrazy pro drobné objednavatele, portréty, které by mě dřív ani nenapadlo brát. Jen tak mezi námi — nikdy jsem nepřestal malovat, ani ve chvílích, kdy jsem neměl kde spát jistě. Možná to nebyla ctnost. Možná jsem prostě neuměl dělat nic jiného.

Kapitola 3

U Červeného koníčka

Poslední léta jsem strávil v Kutné Hoře — ve městě, kam jsem kdysi přijel namalovat oltář za čtyři tisíce zlatých a čtyřiadvacet věder vína, a kde jsem teď žil z drobných zakázek, sám, nemocný a bez peněz. Byt, ve kterém jsem bydlel, byl skoro prázdný — nezůstaly v něm ani barvy, ani štětce, jako by ze mě do poslední chvíle brali všechno, co šlo vzít.

24. září 1735, kolem deváté večer, jsem seděl v hostinci U Červeného koníčka. Omdlel jsem u stolu. Vynesli mě ven a položili na dvoře na slámu — někteří říkali, že to byla sláma přímo na hnoji. Tam jsem toho večera zemřel, ve věku šestašedesáti let.

V městské knize si o mně zapsali, že jsem za svoje obrazy vydělal tisíce zlatých, a přesto zemřel v největší chudobě. Je to pravda a nemám důvod ji Vám zastírat. A přece — a tohle mě dodnes dojímá víc, než bych čekal — město mi navzdory tomu všemu vystrojilo důstojný pohřeb. Pochovali mě v kostele Panny Marie Na Náměti, jako by na tu chudobu na poslední chvíli zapomněli a pamatovali si jen ty obrazy.

Jen tak mezi námi, na konci: nelituji toho, že jsem žil naplno, i když mě to stálo skoro všechno, co se dá ztratit. Litoval bych spíš toho, kdybych byl žil opatrně a nikdy jste dnes neměli co objevovat na kostelní zdi nad hlavou. Až příště uvidíte v nějakém českém kostele obraz s dramatickým světlem a barvou, která jako by dýchala, přistupte blíž. Možná v ní najdete stopu po mém nehtu.

Váš Petr Brandl