Bohuslav Matěj Černohorský

Kapitola 1

Kluk z Nymburka

Narodil jsem se 16. února 1684 v Nymburce, v rodině, kde hudba nebyla žádnou vzácností — otec Samuel byl u nás ve městě kantorem a zároveň varhaníkem, a noty jsem poznával prakticky od kolébky, spolu se svým bratrem Václavem. Než jsem se pořádně naučil číst písmena, uměl jsem číst notovou osnovu. Vyrůstal jsem v městě obehnaném starými cihlovými hradbami nad Labem — a jestli chcete vědět, odkud se ve mně vzala ta trocha tvrdohlavosti, o které Vám budu ještě vyprávět, možná právě odtud, z kraje, kde lidé uměli obstát i za zdí.

V letech 1700 až 1702 jsem studoval filozofii v Praze, na jezuitské Klementinské akademii, a v roce 1702 jsem tam byl zapsán mezi bakaláře. Mohl jsem si tehdy vybrat spořádanou, klidnou dráhu — jenže hudba mě táhla silněji než cokoliv jiného, a tak jsem 28. ledna 1703 vstoupil do minoritského řádu, k františkánům, kteří tehdy drželi konvent u svatého Jakuba v Praze. O pár let později, v roce 1708, jsem byl vysvěcen na kněze.

V klášteře jsem se pod vedením varhaníka a mého představeného Antona Artophaea učil, jak z jednoduché melodie postavit celou stavbu hlasů — kontrapunkt, jak se tomu říká. A čím dál víc jsem si uvědomoval, že to, co umím doma, v Nymburce a v Praze, mi nestačí. Chtěl jsem slyšet varhany, jaké tehdy stavěli v Itálii, a naučit se od mistrů, kteří byli o krok napřed. Netušil jsem, jak draze mě ta touha bude jednou stát — ale o tom Vám povím za chvíli.

Kapitola 2

Padre Boemo

V roce 1710 jsem se konečně vydal na cestu do Itálie, do Assisi, abych se tam učil od nejlepších varhaníků a skladatelů své doby — jenže jsem si to nenechal schválit od svých pražských představených, a to se v řádu netrpělo. Za neuposlechnutí mě potrestali desetiletým vyhnanstvím z českých zemí — nesměl jsem se vrátit domů, ani do Nymburka, ani do Prahy, celé dlouhé desetiletí. Vzdálenost od domova, kterou jsem si sám zvolil, se tak v jedné chvíli změnila v trest, kterému jsem se nemohl vyhnout.

A přesto — nebo možná právě proto — jsem se v Assisi nezlomil. Od roku 1710 do roku 1715 jsem hrál na varhany v bazilice svatého Františka, jednom z nejposvátnějších míst celého křesťanského světa. Italové mi tam začali říkat Padre Boemo, Český otec — a když Vám cizí národ dá takovou přezdívku, znamená to, že jste si u něj vydobyli víc než jen slušnost. Vydobyl jsem si úctu, i když jsem byl doma odepsaný jako neposlušný mnich.

Právě v Assisi jsem poznal mladého houslistu jménem Giuseppe Tartini — schovával se tam před příbuznými kardinála, protože si tajně vzal jeho neteř. Učil jsem ho kontrapunkt, možná i něco z houslové hry, a z toho vystrašeného mladíka vyrostl později jeden z nejslavnějších houslistů Evropy. Nevím, jestli Vám to mohu tvrdit s jistotou, ale traduje se, že právě z těchhle let pochází inspirace k jeho nejznámější sonátě — tomu ďáblovu trylku, o kterém jste možná slyšeli.

V roce 1715 jsem z Assisi přešel do Padovy, k bazilice svatého Antonína — a tam jsem zůstal celých dalších pět let, tentokrát už na řádném místě varhaníka, ne jako trestanec bez domova. Domů jsem se směl vrátit až na podzim roku 1720. Deset let je dlouhá doba na to, abyste nesměli spatřit rodnou zem — ale vracel jsem se jako muž, kterého si vážila celá cizí země, a to mi dodávalo sílu, i když jsem věděl, že doma mě čeká leccos nevyřízeného.

Kapitola 3

Černohorská škola

Když jsem se na podzim 1720 vrátil do Čech, čekal mě vlastně docela pěkný a klidný čas. Stal jsem se vikářem u svatého Jakuba, těšil se úctě celé pražské hudební obce a konečně jsem mohl v klidu učit. A ukázalo se, že to umím dobře — mezi mými žáky byli František Ignác Tůma, který se později proslavil jako skladatel u vídeňského dvora, Josef Seger, jehož žákem byl zase František Xaver Brixi, a Jan Zach. Hudební historikové dnes tuhle skupinu — mě a generaci, kterou jsem svým způsobem skládání ovlivnil — někdy nazývají Černohorskou školou. Jiní badatelé později tenhle pojem zpochybnili jako příliš úhledný na to, co ve skutečnosti bylo pestrou směsicí vlivů. Ale jedno je jisté: kus svého důrazu na pevnou kontrapunktickou stavbu jsem v Praze zanechal v hlavách celé jedné generace skladatelů, a to mi stačí.

Ten klid netrval navěky. V roce 1726 mi zemřel otec Samuel, a já jsem odmítl odevzdat řádu svůj dědičný podíl z rodinného majetku v Nymburce — postavil jsem se tím konzervativní frakci uvnitř kláštera. O rok později mě zbavili titulů a poslali do kláštera v Horažďovicích, s občasnými nucenými posty, jako by mi chtěli připomenout, kam patřím. Právě tam, v tichu trestu, jsem složil jednu ze svých nejkrásnějších skladeb — ofertorium Pochválen buď Ježíš Kristus. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: někdy vzniknou nejsilnější věci právě tam, kde by je člověk nejmíň čekal.

V roce 1731 jsem se znovu vydal do Itálie — tentokrát dobrovolně a s docela jiným postavením, než jaké jsem měl jako mladý uprchlík z Assisi. Stal jsem se znovu varhaníkem a řídil chrámovou hudbu u baziliky svatého Antonína v Padově, jednom z nejvýznamnějších poutních míst celé Itálie. Zemřel jsem 1. července 1742 ve Štýrském Hradci, cestou zpátky do svého druhého domova — Itálie, kterou jsem si kdysi jako trestanec ani nevybral, a přesto se mi stala tak drahou.

Nejtěžší ránu jsem ale nezažil za života. Roku 1754, už dvanáct let po mé smrti, vypukl v archivu kláštera u svatého Jakuba v Praze požár, který zničil naprostou většinu mých rukopisů. Desítky skladeb, na kterých jsem strávil celý život, shořely a nikdo je už nikdy neuvidí. Dochovalo se jen kolem patnácti děl — pár nešpor, litanie k Panně Marii Vítězné, tři velká ofertoria, Regina coeli, Pochválen buď Ježíš Kristus a hrstka varhanních fug a toccat. Není to mnoho z celého života stráveného u not. Ale i to málo dodnes někdo hraje, poslouchá a má rád — a jen tak mezi námi, po tom všem, co jsem si prošel, mi to přijde jako docela slušné vítězství.

Traduje se, že zpráva o mé smrti dorazila do Prahy až s ročním zpožděním — a že tamní představenstvo tehdy rozhodlo, že k mé památce postačí jen tiché chorálně zpívané rekviem, protože jsem se prý "o provincii málo zasloužil". Nikdy jsem nebyl skladatel, kterého by si vlastní řád považoval — byl jsem skladatel, kterého si považovala hudba sama. Nikdy jsem neměl jistotu ani pořádný domov na jednom místě, a skoro celé mé dílo mi nakonec vzal oheň, který jsem už nemohl ovlivnit. Zůstalo mi jen pár not — a Vy, kteří si je dnes pouštíte a čtete si o mně tenhle sešitek. Věřte mi, že to úplně stačí.

Váš Bohuslav Matěj Černohorský