Antonín Chittussi

Kapitola 1

Vysočina, kterou jsem nosil v hlavě

Posaďte se, uvařím nám kávu a povím Vám, jak to celé začalo — i když začnu trochu od konce. Je rok 1882, sedím v pařížském ateliéru v rue Blanche a maluji krajinu, kterou mám z okna hodně daleko: pustou pláň s potůčkem, rozházené kameny a nad tím vším skálu, která při troše fantazie připomíná sfingu. Kousek Vysočiny od nás z domova.

Nemám ji před sebou. Mám jen pár skic a vzpomínky — a z nich skládám plátno skoro dva metry široké. Na jaře ho pošlu na pařížský Salon¹, mezi obrazy malířů z celé Evropy. Jen tak mezi námi — v tom obraze je víc stesku, než by se na první pohled zdálo. Člověk si domov nejlíp prohlédne, když je od něj daleko.

Narodil jsem se 1. prosince 1847 v Ronově nad Doubravou, malém městečku na pomezí Železných hor a Vysočiny, jako nejstarší z pěti dětí. Otec Jan měl obchod a od roku 1860 byl v Ronově starostou. Počítal s tím, že jednou převezmu krám a budu vážit mouku a koření. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí — rodiče mívají se svými dětmi jiné plány než děti samy.

Mě ale od malička víc než pult s váhami zajímalo, co je za humny. Údolí řeky Doubravy, skály, louky, stromy, které stály osaměle uprostřed polí — tahle krajina mi zůstala v očích na celý život. Když jsem pak studoval na reálce v Kutné Hoře, chodil jsem na soukromé hodiny kreslení k malíři Františku Bohumíru Zvěřinovi² — a od té doby jsem věděl, že mouku vážit nebudu.

Do Prahy jsem nakonec odešel studovat — nejdřív na rok na techniku a roku 1866 už na malířskou Akademii. Tam začíná druhá část mého příběhu. Jen Vám dopředu prozradím, že pořádně malovat krajinu jsem se nenaučil v žádné škole — naučil jsem se to až venku, pod širým nebem, a to ještě mnohem později, než byste čekali.

1. Salon — každoroční velká výstava umění v Paříži, tehdy nejdůležitější místo, kde se malíř mohl ukázat veřejnosti. ↩
2. František Bohumír Zvěřina (1835–1908) — český malíř a kreslíř, v Kutné Hoře učil kreslení. ↩

Kapitola 2

Ve třiceti znovu od nuly

Chtěl bych, abyste si mě nejdřív představili tak, jak jsem byl nejšťastnější: v lese u Fontainebleau nedaleko Paříže, se skládacím stojanem, časně ráno, kdy světlo ještě nestačí zplacatět. Maluji to, co vidím, ne to, co si pamatuji z ateliéru. Strom, cestu, oblohu. Trvalo mi dlouho, než jsem se tam dostal — a ještě déle, než jsem pochopil, že právě tohle jsem celý život hledal.

Na pražské Akademii i potom v Mnichově a ve Vídni jsem se totiž učil něco úplně jiného: velké výjevy z dějin, bitvy, krále a světce. Krajina byla v těch školách jen kulisa za zády hrdinů, nic, čemu by se malíř měl věnovat naplno.

Z Akademie jsem nakonec odešel kvůli jedné přednášce. V listopadu 1876 tvrdil v Praze profesor Alfred Woltmann³, že staré umění v Čechách je vlastně umění německé. Nám, českým studentům, to nedalo a na jeho další přednášce jsme se ozvali tak hlasitě, že to skončilo potyčkou a zásahem policie. S kamarádem Mikolášem Alšem jsme si pak odseděli pár dní ve vězení — on čtyři, já pět. Na Akademii už jsme se nevrátili.

Bylo mi skoro třicet a neměl jsem nic, co by se dalo nazvat kariérou. Dělil jsem se o ateliér s přítelem Františkem Ženíškem a začal jsem dávat hodiny krajinomalby mladé Zdence Braunerové⁴, dceři jedné pražské rodiny, která mi věřila víc než já sám sobě. V roce 1878 mě jako záložníka povolali k obsazení Bosny. Kreslil jsem tam, co se dalo, a hned v prosinci po návratu jsem ty kresby a akvarely vystavil v Praze — byla to moje úplně první samostatná výstava.

Na jaře 1879 jsem odjel do Paříže. Sám bych na to neměl — cestu mi umožnili přátelé a příznivci, mezi nimi Braunerovi a básník Julius Zeyer, můj přítel na celý život. Bylo mi jedenatřicet a za pár týdnů jsem paní Braunerové napsal, že všechno, co jsem dosud udělal, bylo marné. Začínat v tom věku úplně od začátku není nic příjemného — jenže jinou cestu jsem neviděl.

A vyplatilo se to. Chodil jsem malovat do Barbizonu a Fontainebleau, na pařížskou periferii, do Normandie i Bretaně. Od roku 1880 jsem měl vlastní ateliér v rue Blanche a hned toho roku jsem uspěl na Salonu s velkým plátnem z Barbizonu. Poprvé v životě jsem měl pocit, že maluji po svém. Jen škoda, že se z těch let spousta obrazů nedochovala — zhruba šedesátka pláten se v únoru 1884 najednou vydražila v pařížské aukční síni Drouot a stopa po většině z nich se ztratila. Kdo ví, třeba nějaký visí u někoho v obýváku a nikdo neví, čí je.

Zdenka mezitím vyrostla ve svébytnou malířku. Měl jsem ji rád a chtěl jsem si ji vzít. Ona ale chtěla zůstat svobodnou malířkou, ne paní Chittussiovou — a v roce 1885 jsme se rozešli. Dnes vím, že měla pravdu. Stala se z ní umělkyně, na kterou se nezapomíná, a na tom mi záleží víc než na vlastním zklamání.

3. Alfred Woltmann (1841–1880) — německý historik umění, v letech 1874–1878 profesor pražské univerzity. ↩
4. Zdenka Braunerová (1858–1934) — česká malířka a grafička, později výrazná osobnost českého umění přelomu století. ↩

Kapitola 3

Portrétista stromů

Když jsem se po roce 1884 začal vracet domů, díval jsem se na českou krajinu jinak než dřív. Jezdil jsem k rybníkům u Jindřichova Hradce a Třeboně, do Železných hor, na Hradecko, k Jihlavě. Maloval jsem obyčejná místa, kolem kterých lidé chodili, aniž by se zastavili: mokřinu u rybníka, cestu mezi poli, osamělou skupinu stromů. Stromy jsem měl nejraději — maloval jsem je pozorně, skoro jako portréty lidí, každý jinak zkroucený a jinak osvětlený. A hned první Vánoce po návratu, v roce 1884, jsem namaloval oponu pro ochotnický divadelní spolek u nás v Ronově — žádná zakázka pro knížata, jen plátno pro sousedy, kteří v zimních večerech hráli divadlo.

V tom byl možná největší rozdíl mezi mnou a staršími českými krajináři. Oni rádi malovali hrady, zříceniny a dramatické scenérie s příběhem. Mně stačila skála, louka a obloha — a světlo, které se nad nimi celý den proměňuje. Malovat se to dalo jen venku, za každého počasí.

A právě to mě nakonec stálo zdraví. Říká se, že jsem se v roce 1887 při malování u Hradce Králové těžce nachladil — jestli to bylo zrovna tam, nebo o rok později jinde, se dnes neví jistě. Z nachlazení se každopádně vyklubala tuberkulóza. Léčil jsem se, jezdil jsem za přítelem Zeyerem do Vodňan a později i do Tater, ale síly ubývaly.

Přesto jsem se v letech 1888 a 1889 pustil do svého největšího obrazu: pohledu na Prahu ze Strahova, na plátně asi tři krát čtyři metry. Chtěl jsem ukázat, co umím. Výstava v Rudolfinu ale velký úspěch neměla a nesl jsem to těžce. Peníze mi docházely, a tak jsem poslední léta žil hlavně z půjček od přátel. Malovat jsem ale nepřestal, dokud to jen trochu šlo.

Zemřel jsem 1. května 1891 ve svém bytě na Vinohradech, bylo mi třiačtyřicet. Pohřbili mě na Vyšehradě a náhrobek mi zaplatili přátelé v čele se Zeyerem.

Kdybyste se mě zeptali, co bych Vám chtěl na závěr vzkázat, řekl bych asi tohle: nebojte se začít znovu, ani když už Vám není dvacet. A až půjdete někdy kolem obyčejného rybníka nebo stromu uprostřed pole, zastavte se na chvilku. Možná je krásnější, než se zdá — jen se na něj ještě nikdo pořádně nepodíval.

Váš Antonín Chittussi

5. František Kaván (1866–1941) — český malíř krajinář. ↩