Ema Destinnová

Kapitola 1

Prý nemám hlas

Posaďte se ke mně, prosím. Kávu Vám naliji sama — u mě se na služebnictvo nečeká. Narodila jsem se 26. února 1878 v Praze, na Novém Městě, a doma mi říkali Emilie. Příjmení jsme měli Kittlovi a to jméno Destinnová, pod kterým mě možná znáte z bankovky, přišlo až později. Povím Vám, jak k tomu došlo.

Maminka zpívala a tatínek byl člověk velkorysý, podnikavý — a jen tak mezi námi, trochu víc, než by bylo zdrávo. Zdědil pivovary a domy, podporoval umělce, a když mi bylo sedm, prodal se ztrátou zlatý důl u Sedlčan, do kterého vložil velké naděje. Jmění nám pomalu tálo v rukou. Doma ale bylo pořád plno hudby, divadla a knížek, a to je bohatství, které se prodat nedá.

Nejdřív jsem chtěla být houslistkou. Housle jsem milovala, jenže dívku ke studiu houslí na konzervatoř tehdy nevzali. A tak jsem ve čtrnácti začala chodit na zpěv k paní Marii Loewe-Destinn. Byla přísná, laskavá a věřila mi dřív, než jsem věřila sama sobě. Když jsem si pak vybírala jméno pro jeviště, nechtěla jsem žádné vymyšlené. Vzala jsem si to její — z vděčnosti.

V roce 1897 jsem šla předzpívat do Národního divadla, k panu řediteli Šubertovi¹. Nevzali mě. Co přesně tehdy páni v komisi řekli, se dnes vypráví různě — prý nemám hlas, prý ani vzhled. Nevím, jestli Vám to mohu takhle říct, ale nejvíc to bolelo právě doma. A pak přišlo odmítnutí v Drážďanech a ještě jedno v berlínském Divadle Západu. Tři zavřené dveře za sebou, a to mi bylo devatenáct.

Jenže vždyť to znáte, jak to v životě chodí — někdy stačí zaklepat na ty čtvrté. 19. července 1898 jsem poprvé stála na jevišti berlínské Dvorní opery² jako Santuzza v opeře Sedlák kavalír. Vzali mě do souboru a zůstala jsem tam jedenáct let. Zpívala jsem tam přes sedm set představení.

V roce 1901 si mě pozvala sama paní Cosima, vdova po Richardu Wagnerovi, do Bayreuthu. Tam se tehdy vůbec poprvé hrál Bludný Holanďan a já byla úplně první bayreuthskou Sentou. A v prosinci 1906 jsem v Berlíně zpívala Salome — za dirigentským pultem stál sám Richard Strauss. Ta dívka z Prahy, která prý neměla hlas, zpívala jeho nejodvážnější operu pod jeho vlastní taktovkou.

1. František Adolf Šubert — první ředitel Národního divadla (1883–1900). ↩
2. Dvorní opera (Königliche Hofoper) — tehdy přední operní scéna Německa, dnes Státní opera Unter den Linden. ↩

Kapitola 2

S Carusem na jevišti

Z Berlína jsem začala jezdit do Londýna. V květnu 1904 jsem poprvé zpívala v Covent Garden a potkala tam tenoristu, se kterým jsem pak strávila na jevišti kus života — Enrica Carusa. Jen v Londýně jsme spolu vystoupili sedmačtyřicetkrát. A v červenci 1905 jsme tam spolu poprvé uvedli novou Pucciniho operu Madama Butterfly. Já jsem byla ta japonská dívka, která celé roky čeká u okna na muže, jenž se nevrací. Tehdy jsem netušila, že jednou budu čekat taky.

Pak přišel New York. 16. listopadu 1908 se otevírala sezóna Metropolitní opery Verdiho Aidou — já jako Aida, Caruso jako Radames, a u dirigentského pultu mladý Arturo Toscanini, který ten večer v Metropolitní opeře debutoval stejně jako já. Představte si tu trému — dva debutanti v jednom večeru.

A 10. prosince 1910 přišel večer, na který nezapomenu. Metropolitní opera poprvé ve své historii uváděla světovou premiéru — Pucciniho Děvče ze Západu. Já zpívala Minnie, děvče z kalifornského zlatokopeckého tábora, Caruso lupiče Johnsona, Toscanini dirigoval a Puccini seděl v divadle. Potlesk nechtěl skončit. Dcera tatínka, který přišel o peníze na zlatém dole, slavila největší úspěch jako děvče mezi zlatokopy. Život umí rýmovat, že?

V New Yorku jsem potkala i barytonistu Dinha Gillyho, Francouze s alžírskými kořeny. Zamilovala jsem se. A tak jsem si začala stavět domov, kam bych se jednou mohla vracet. V lednu 1914 jsem koupila zámek ve Stráži nad Nežárkou, na Jindřichohradecku, uprostřed rybníků a lesů. Nechala jsem ho opravit a přivezla jsem si tam věci na patnácti stěhovacích vozech. Tušíte správně — to léto začala válka.

Kapitola 3

Zámek, který byl mým vězením

Když začala válka, stal se z Dinha přes noc nepřítel rakouského mocnářství — byl přece Francouz. Jako nepřátelského cizince ho internovali. Já jezdila dál do Ameriky zpívat, ale na jaře 1916 jsem se vrátila domů. Na hranici u mě našli písemnosti určené našim lidem z domácího odboje³. Sebrali mi pas a dali mě pod policejní dozor. Ze zámku, který jsem koupila jako útočiště, se stala moje klec.

Jen tak mezi námi — nejdřív jsem si myslela, že to nevydržím. Já, zvyklá každý týden na jiné jeviště, najednou na jednom místě, bez publika, s americkými smlouvami v koši. Odmítla jsem zpívat na koncertě pro rakouský Červený kříž a americké smlouvy mezitím propadly. Pamatujete na Butterfly u okna? Teď jsem u okna stála já.

Jenže ruce se mi nezastavily. Chodila jsem na ryby — a byla jsem v tom dobrá, to mi věřte. Starala jsem se o zahradu, četla, psala. Hlas mi nikdo vzít nemohl, a tak jsem zpívala aspoň pro sebe a pro lidi ze Stráže. Ke konci války mi dovolili vystoupit v Národním divadle — tom samém, kde mě kdysi nechtěli. Lidé mě tam vítali jako symbol toho, že přijde svoboda.

A ta přišla. 22. prosince 1918 přijel do Národního divadla prezident Masaryk, sotva se vrátil domů, a hrála se Smetanova Libuše. Libuši jsem zpívala já. Stála jsem na jevišti, kam mě v devatenácti nepustili, a zpívala proroctví o slavné budoucnosti svého národa před prvním prezidentem svobodné země. Koncerty jsem pak často končila písní Kde domov můj?

Nechci Vám ale lhát, že od té chvíle bylo všechno jako v pohádce. Hlas už nebyl, co býval, na světových scénách mezitím dorostla nová generace a peníze mi protékaly prsty stejně jako kdysi tatínkovi. Byla jsem štědrá a hospodařit jsem neuměla. V roce 1923 jsem se vdala za mladého letce Josefa Halsbacha, o dvacet let mladšího — šťastné to manželství nebylo. Naposledy jsem na jevišti Národního divadla stála v březnu 1924. Ze zámku jsem postupně prodávala, co se dalo, a zůstávaly po mně dluhy.

Odešla jsem 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích, kam jsem jela k lékaři kvůli očím — ranila mě mrtvice. Pochovali mě na Slavíně⁴ na Vyšehradě, kde podle pověsti sídlila kněžna Libuše. Kruh se tím uzavřel: já, dívka, kterou Národní divadlo odmítlo, dnes odpočívám pod stejným nebem jako kněžna, kterou jsem tam pro Masaryka zpívala.

Kdybyste se mě zeptali, co bych Vám chtěla říct na rozloučenou, bylo by to asi tohle: nenechte se odradit prvním „ne“, ani druhým, ani třetím. A když Vás život zavře do klece, třeba i do té, kterou jste si sami postavili, hledejte v ní okno. Za mým byly rybníky, a to stačilo, abych nepřestala zpívat.

Vaše Ema Destinnová

3. Maffie — tajná organizace českých politiků, která za 1. světové války pracovala pro samostatný stát. ↩
4. Slavín — společná hrobka významných osobností na vyšehradském hřbitově v Praze. ↩