João Gilberto

Kapitola 1

Chlapec z Juazeira

Posaďte se, uvařím nám kávu a povím Vám, jak to všechno začalo — ne v Riu, ne na slavných plážích, o kterých jste možná slyšeli, ale ve vnitrozemském městečku Juazeiru¹, kde jsem se narodil 10. června 1931 jako syn poměrně zámožného obchodníka.

Kytaru mi do rukou vložil dědeček, když mi bylo čtrnáct, a byla to láska takřka na první dotek. Do roka jsem si sesbíral partu spolužáků a založili jsme kapelu — otec z toho radost neměl, viděl ve mně spíš pokračovatele rodinného obchodu než muzikanta, ale mně to už tehdy bylo jedno. V patnácti jsem opustil internátní školu úplně a věnoval se už jen kytaře, na plný úvazek, jak se dnes říká.

V roce 1949 jsem se s neuhasitelným snem stát se profesionálním hudebníkem vydal do Salvadoru, hlavního města Bahie, a o rok později jsem to zkusil ještě o level výš — v samotném Riu de Janeiru. Tam mě přizvali jako zpěváka do skupiny Garotos da Lua, Chlapci z Měsíce. Jenže na zkoušky jsem chodil pozdě, nebo vůbec, a po roce mě z kapely vyhodili. Jen tak mezi námi — dnes bych řekl, že jsem už tehdy tušil, že nepatřím do žádné cizí kapely, jen do vlastní hlavy.

Léta, která následovala, bych z hrdosti nejradši vynechal, ale slíbil jsem si, že Vám budu vyprávět na rovinu. Přestal jsem brát angažmá v klubech, kde lidé u stolů hlasitě mluvili přes hudbu — chtěl jsem, aby mě lidé poslouchali, ne přehlušovali, a to mě v tehdejším Riu prakticky vyřadilo ze hry. Nechal jsem si narůst vlasy, nosil jsem pomačkané oblečení, marihuana se stala mým jediným pravidelným společníkem a práci jsem sehnat nedokázal. Otec, znepokojený mým podivínským zpěvem i tím, že odmítám cokoliv, co by se dalo nazvat „pořádnou prací“, mě nakonec nechal na pár měsíců umístit do léčebny pro duševně choré. Nevím, jestli Vám to mohu říct takhle otevřeně, ale je to pravda a nemá smysl ji před Vámi tajit.

Po asi sedmi měsících jsem se odstěhoval k sestře Dadaínze² do Diamantiny, hornatého městečka ve státě Minas Gerais. A tam, věřte mi, milý čtenáři, jsem konečně našel to, co jsem celé roky hledal a nedokázal pojmenovat — zavřel jsem se v koupelně jejího domu, protože akustika tam byla tak nasáklá ozvěnou, že jsem mohl zpívat skoro šeptem a přece být slyšet přes kytaru. Zůstal jsem tam, dá se říct, v naprosté izolaci osm měsíců. Hrál jsem ve dne v noci, pořád dokola, a hledal zvuk, který jsem slyšel jen ve vlastní hlavě.

Z těch měsíců opakování se nakonec vyklubal nový rytmus na kytaru — pravá ruka mi rozdělovala palec a prsty do vzoru, který jsem si sám pro sebe pojmenoval batida, úder. A první vlastní skladbou, která z toho vzešla, bylo Bim Bom — s dovolením první opravdová bossa nova na světě, i když jsem to tenkrát ještě netušil. Vlastně jsem tehdy jenom hledal ticho, ve kterém by byl slyšet i ten nejtišší hlas. To, že jsem tím nakonec obrátil naruby celou brazilskou hudbu, přišlo až později — a povím Vám to hned v příští kapitole.

1. Juazeiro — město na severu brazilského státu Bahia, na břehu řeky São Francisco. ↩
2. Dadainha — rodinná přezdívka Gilbertovy starší sestry. ↩

Kapitola 2

Zrození bossa novy

Vrátil jsem se do Ria de Janeira v roce 1957 už jako úplně jiný muzikant, než jaký odešel. A netrvalo dlouho a moje nové akordy zaslechl Antônio Carlos Jobim, tehdy už uznávaný skladatel a aranžér — pro přátele jenom Tom. Slyšel, jak rozděluju rytmus mezi palec a prsty, a hned poznal, že tohle není jen další kytarová póza, ale úplně nový jazyk.

Spolu s básníkem Viníciem de Moraesem jsme tehdy měli po ruce píseň s názvem Chega de Saudade — Dost bylo stesku. Aplikoval jsem na ni svůj nový rytmus a desátého července 1958 jsme ji konečně nahráli ve studiu, spolu s Bim Bom, písní, která se ve mně zrodila ještě v koupelně v Diamantině.

A tady přichází ta část, o které se v encyklopediích tolik nepíše. Když nahrávku poprvé pustili důležitému klientovi vydavatelství Odeon³, tu desku prostě strhl z gramofonu a rozbil. Prodejci firmy ho museli přemlouvat, že je to moderní hudba a mladí lidé si ji oblíbí. Staří mistři samby mě zase obviňovali, že jen předělávám jejich tradici a beru jí sílu — zpívám prý příliš potichu, hraju příliš klidně, jako bych se hudby bál. Tohle Vás možná překvapí, ale měli svým způsobem pravdu: já jsem se opravdu bál. Bál jsem se hluku, který samba obvykle vyžadovala, a chtěl jsem, aby se dala poslouchat potichu, soustředěně, jako když si čtete dopis od někoho, na kom Vám záleží.

Vydavatelství ale nakonec mělo pravdu ono, ne staří kritici. Mladí lidé si desku zamilovali takřka přes noc a mezi lety 1959 a 1962 jsem stihl nahrát tři alba, která se pak stala takříkajíc základním kamenem celého žánru — Chega de Saudade, O Amor, o Sorriso e a Flor a album, kterému jsme nakonec beze všeho vymýšlení prostě říkali João Gilberto. Nevím, jestli Vám dokážu popsat ten pocit, když slyšíte, že zvuk, který jste hledal osm měsíců zavřený v cizí koupelně, se najednou line z rádií po celém Riu.

3. Odeon — brazilská nahrávací společnost, tehdejší vydavatel mých prvních desek. ↩

Kapitola 3

Sláva, samota a tichý konec

O pár let později jsem se s kytarou vydal ještě dál za hranice Brazílie. Spolu s americkým saxofonistou Stanem Getzem jsme v New Yorku nahráli album Getz/Gilberto, na kterém anglický text jedné z Tomových písní zazpívala moje tehdejší žena Astrud. Ta píseň se jmenovala Garota de Ipanema — světu se ale proslavila pod anglickým názvem The Girl from Ipanema, Dívka z Ipanemy. Album vyhrálo v roce 1965 hned čtyři ceny Grammy, včetně Alba roku — jako první jazzová nahrávka v historii této ceny. Jen tak mezi námi — kluka z vnitrozemské Bahie by ani ve snu nenapadlo, že jednou bude stát na takovém pódiu.

Sláva mi ale nikdy neseděla tak pohodlně, jak by se možná zdálo zvenčí. Čím byl svět kolem mě hlučnější, tím víc jsem se stahoval do ústraní — přestal jsem dávat rozhovory, na pódiu jsem uměl být nedůtklivý, když nebyl zvuk přesně takový, jaký jsem potřeboval. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: peníze, které jsem si vydělal, mizely rychleji, než jsem stačil sledovat, a poslední desetiletí života jsem strávil hlavně sám, ve svém bytě v Riu, řešením účtů a soudních sporů, které se kolem mě nahromadily. V roce 2011 mě kvůli dluhům dokonce žalovala a vystěhovala majitelka bytu ve čtvrti Leblon⁴, a musel jsem si na čas najít útočiště u přátel.

Zemřel jsem 6. července 2019, doma v Riu, ve věku osmaosmdesáti let. Kdybyste se mě zeptali, co bych Vám chtěl na závěr říct, řekl bych asi tohle: nemusíte křičet, aby Vás bylo slyšet. Někdy stačí najít to pravé ticho, zavřít se v něm na dostatečně dlouho, a nakonec Vás uslyší celý svět.

Váš João Gilberto

4. Leblon — jedna z nejvyhledávanějších a nejdražších čtvrtí Rio de Janeira. ↩