Václav Hollar

Kapitola 1

Pražský kluk s rydlem

Posaďte se, prosím, a odpusťte mi ten inkoust na prstech, ten už nesmyji. Jmenuji se Václav Hollar — Angličané mi později říkali Wenceslaus, a ještě to málokdy vyslovili správně. Narodil jsem se 13. července 1607 v Praze, v Soukenické ulici na Novém Městě¹. Tatínek Jan pracoval na Pražském hradě u zemských desek². Byl to člověk pořádku, listin a pečetí a v roce 1600 ho císař Rudolf II. povýšil do rytířského stavu. Maminka se jmenovala Markéta.

Víte, co si z dětství pamatuji nejlíp? Střechy. Praha byla tehdy ještě město gotických věží, a když se člověk podíval z Hradu dolů, viděl ji celou najednou — kamenný most s věžemi na obou koncích, Vltavu, dvě špičaté věže Týnského chrámu. Mě nikdy nebavilo dívat se jen tak. Chtěl jsem to mít na papíře, každou uličku a každé okno. Jen tak mezi námi, kreslení mě táhlo odmalička a nic jiného jsem pořádně dělat nechtěl.

Tatínek ovšem měl se mnou jiné plány. Syn rytíře měl studovat práva a sedět nad listinami jako on. Pod jedním mým portrétem, který vyšel o mnoho let později, stojí francouzsky, že mě otec v mém umění „velmi zdržoval“. A tak to bylo. Nezlobím se na něj — chtěl pro mě jisté místo, vždyť to znáte, jak to rodiče myslí dobře.

Jenže pak přišel rok 1620 a bitva na Bílé hoře. Bylo mi třináct. Naše rodina — nekatolická, jako mnoho jiných v Praze — přišla o velkou část toho, co měla. Nevím, jestli Vám to dokážu dobře popsat, ale svět, ve kterém jsem vyrůstal, se tehdy sesypal jako domeček z karet. Jisté místo u zemských desek najednou nebylo tak jisté.

Kolem osmnácti let jsem udělal svoje první malé lepty. Jeden z nich byla kopie Panny Marie s Ježíškem podle Albrechta Dürera. Učil jsem se od nejlepších, i když jen z jejich listů, protože mistra, u kterého bych se mohl učit, jsem neměl. Co přesně je lept, Vám prozradím v rámečku — je to krásné řemeslo a trochu i alchymie.

V roce 1627 jsem z Prahy odešel. Bylo mi dvacet. Proč? Řeknu Vám to tak, jak to opravdu bylo: doma pro mě místo nebylo. Ten rok musel každý šlechtic v Čechách přijmout katolickou víru, nebo ze země odejít. A k tomu jsem chtěl dělat řemeslo, které tatínek nepovažoval za nic pro syna rytíře. Co z toho vážilo víc, už dnes nerozsoudím. Vzal jsem si rydlo, jehlu a pár listů papíru a vydal se do světa.

Prošel jsem Štrasburk, Frankfurt a města podél Rýna a nakonec jsem se usadil v Kolíně nad Rýnem. Ve Frankfurtu jsem pracoval u slavného rytce Matthäuse Meriana, který uměl jako nikdo zachytit celé město na jednom listu, se všemi věžemi a domy. Tam jsem se naučil, že krajina se dá vyprávět. Kreslil jsem jedno porýnské městečko za druhým a prodával listy nakladatelům. Byla to práce na kus, list za listem.

A pak, v roce 1636, se stalo něco, co mi obrátilo život naruby. Přes Kolín projížděl anglický hrabě Thomas Howard z Arundelu, vyslanec krále Karla I., na cestě k císaři Ferdinandovi II. Byl to velký sběratel umění. Viděl moje listy a vzal mě do svých služeb jako kreslíře své výpravy. A víte, kudy vedla cesta do Vídně? Přes Prahu.

Po devíti letech jsem zase stál nad svým rodným městem. Kreslil jsem ho ze všech stran, jako bych tušil, že je to naposledy. A bylo. Tehdy jsem ještě nevěděl, že ty kresby budou to jediné, co si z Prahy odvezu, a že ji z nich jednou budu rýt daleko od domova. Ale to už předbíhám.

1. Na místě mého rodného domu dnes visí pamětní deska s bustou od sochaře Jana Hendrycha, odhalená roku 1999. ↩
2. Zemské desky — velké úřední knihy, do kterých se zapisovalo, komu v Čechách patří jaké statky a pozemky. ↩

Kapitola 2

Čtyři pence za hodinu

Do Anglie jsme s hrabětem dorazili v roce 1637. Bydlel jsem v jeho paláci Arundel House na londýnské třídě Strand a hrabě měl jednu z největších sbírek umění v celé Evropě. Kresby Hanse Holbeina, Leonarda da Vinci, Albrechta Dürera… Ty listy, které jsem v Praze znal jen z kopií, jsem najednou mohl držet v rukou. Hrabě chtěl, abych jeho poklady převáděl do leptů, a tak jsem se léta učil přímo od mistrů — čára po čáře.

A pak jsem v té cizí zemi potkal i štěstí. Margaret Tracyová sloužila jako komorná u paní hraběnky a 4. července 1641 jsme se vzali. Narodil se nám syn James. Vždyť to znáte — člověk je chvíli na světě úplně šťastný a vůbec ho nenapadne, že by to tak nemuselo zůstat.

S penězi to ovšem bylo jinak. Hned první rok jsem vyryl Pohled na Greenwich a nakladatel Peter Stent mi za desku zaplatil třicet šilinků. Za práci, nad kterou jsem seděl týdny! Později jsem pro nakladatele pracoval na hodinu — za čtyři pence. Na stole jsem měl vždycky přesýpací hodiny. A když mě někdo vyrušil, položil jsem je na bok, aby písek netekl. Nechtěl jsem, aby mi někdo platil za čas, kdy jsem nepracoval. Pořádek je pořádek.

Jenže v roce 1642 vypukla v Anglii občanská válka. Můj hrabě odjel ze země a už se nevrátil. Já zůstal a dál ryl, co se dalo — za dva roky jsem udělal skoro sto desek. Povídá se o mně, že jsem s královými vojáky bránil pevnost Basing House, padl do zajetí a utekl. Nevěřte všemu, co se o mně vypráví — rydlo mi vždycky šlo líp než meč. Jisté je jen to, že v roce 1644 jsem byl znovu na cestě. Podruhé v životě jsem musel odejít z domova.

Usadil jsem se v Antverpách. Ještě jednou jsem se tam setkal se svým hrabětem, ale on pak odjel do Itálie a v roce 1646 v Padově zemřel. S ním odešel můj ochránce, můj chlebodárce i kus mého domova.

A přesto — nebo možná právě proto — jsem v Antverpách ryl věci, na které jsem dodnes nejpyšnější. Kožešinové rukávníky, mořské mušle, motýly. Obyčejné drobnosti, kterých si nikdo nevšímá. Víte, co Vám povím? Když Vám svět bere velké věci, naučíte se mít rádi ty malé.

A pak tam, v cizím přístavním městě, jsem vytáhl ty staré kresby z roku 1636 a začal rýt Prahu. Kousek po kousku, věž po věži: Hrad, Malou Stranu, most, Staré i Nové Město až po Vyšehrad. Trvalo to dlouho, list byl přes metr dlouhý. Vyšla v roce 1649 a já ji podepsal jménem, které jsem měl po mamince — Wenceslaus Hollar z Löwengrünu. Mimochodem, ve stejné době jsem v Antverpách ryl i velký pohled na Londýn. Dvě města, která jsem miloval, a ani v jednom jsem tehdy nemohl být.

Prohlédnout si celý Velký pohled na Prahu zblízka, i s českou legendou

Kapitola 3

Město, které shořelo

Do Londýna jsem se vrátil v roce 1652. Hned po příjezdu mě na čas zavřeli — doba byla podezíravá. Naštěstí mě přátelé brzy vyprosili ven. Bydlel jsem nějaký čas u rytce Williama Faithorna u brány Temple Bar a pustil se do práce, kterou jsem měl ze všech nejraději: kreslil jsem staré kostely a katedrály, kámen po kameni. Nejvíc ze všeho starou katedrálu svatého Pavla — její dlouhou loď, sloupy, náhrobky, každé okno. Pro knihu pana Dugdala jsem ji vyryl zvenku i zevnitř. Tehdy jsem ještě nevěděl, proč na tom tak záleží.

Když se v roce 1660 vrátil na trůn král, doufal jsem, že se i mně uleví. Kdepak. Ode dvora přicházelo zakázek málo a knihkupci platili bídně. Ryl jsem dál, list za listem, protože co jiného jsem uměl? Co Vám budu povídat, rydlo neživí, ale ani nepustí.

Pak přišel rok 1665 a do Londýna mor. Kdo mohl, utekl na venkov. Já zůstal. Moje první žena Margaret už tehdy nežila a se mnou byla moje druhá žena Honora. A mor mi vzal syna Jamese. Byl to šikovný kluk, měl talent po mně. Nevím, jestli Vám to mohu takhle říct, ale tohle byla nejtěžší chvíle mého života. Těžší než všechny války a všechny cesty dohromady.

A rok nato, v září 1666, začal hořet Londýn. Čtyři dny a čtyři noci. Shořely tisíce domů, desítky kostelů a s nimi i stará katedrála svatého Pavla. Najednou se ukázalo, proč jsem ji kreslil tak pečlivě. Moje lepty jsou dnes to nejpřesnější, podle čeho víme, jak vypadala. Král mě pak jmenoval svým „scenographem“, tedy královským kreslířem, a hned po požáru jsem s kolegy kreslil plán spáleniště.

Byl jsem už starý muž, když mě král v roce 1668 poslal až do Afriky, do Tangeru, který tehdy Anglii patřil. Bylo mi jednašedesát. Měl jsem nakreslit město a pevnosti — a nakreslil jsem je. Na zpáteční cestě, v prosinci 1669, nás u španělských břehů napadla celá eskadra alžírských lodí. Naše Mary Rose se ubránila a já to všechno, jak jinak, nakreslil.

Zemřel jsem 25. března 1677 v Londýně a pochovali mě u kostela svaté Markéty ve Westminsteru. Povídá se o mně, že jsem na smrtelné posteli prosil exekutory, aby mi nechali aspoň tu postel, na které umírám. Kdo to vymyslel, nevím — a dnešní učenci tomu moc nevěří. Pravdou je, že jsem bohatý neumřel. Zato jsem po sobě nechal na tři tisíce leptů. Tři tisíce kousků světa, který už většinou neexistuje.

Víte, co jsem se za ten dlouhý život naučil? Domov se dá ztratit. Válkou, ohněm, morem. Prahu jsem po roce 1636 už nikdy neviděl — a přesto jsem ji měl celý život u sebe, v šuplíku s kresbami a v rukou. Děkuji Vám, že jste u mě poseděli. A až budete jednou stát na Petříně a dívat se dolů na střechy, vzpomeňte si na kluka s rydlem, který tam kdysi seděl před Vámi.

Prohlédnout si Londýn před požárem a po něm v plném rozlišení

Váš Václav Hollar