Vítězslava Kaprálová

Kapitola 1

Vitka z Králova Pole

Pojďte dál a posaďte se. Kávu mám ráda silnou, tak doufám, že Vám to nebude vadit. Narodila jsem se 24. ledna 1915 v Brně, uprostřed války, a doma mi říkali Vitka, nebo když bylo potřeba něco odpustit, Vitulka. U nás v Králově Poli se nemluvilo o ničem jiném než o hudbě. Tatínek Václav Kaprál byl skladatel a klavírista, žák pana Leoše Janáčka, a měl vlastní hudební školu. Maminka učila zpěv.

A víte, jak jsem přišla ke svému jménu? Maminka se jmenovala Viktorie, ale jako umělkyně používala jméno Vítězslava. A to mi dala. Byla jsem jejich jediné dítě a vyrůstala jsem mezi klavírem, notovými sešity a žáky, kteří k nám chodili na hodiny. Hudba pro mě nebyla něco, co se učí. Byla to řeč, kterou se u nás doma mluvilo.

První skladbičku jsem napsala v devíti letech a dala jsem jí název V říši bájí. Tatínek se díval přes rameno, opravoval a já se zlobila. Jako čtrnáctiletá jsem pak nastoupila na brněnskou konzervatoř — a nejen na skladbu. Chtěla jsem také dirigovat. Skladbu mě učil pan profesor Vilém Petrželka a orchestr pan Zdeněk Chalabala.

Jen tak mezi námi, dívka s taktovkou tehdy v Brně budila pozornost. Prý jsem byla vůbec první ženou, která na brněnské konzervatoři stála za dirigentským pultem. Ruce se mi trochu třásly, ale orchestr to naštěstí nepoznal. Anebo byl tak laskavý, že nic neřekl.

Jako absolventskou práci jsem v roce 1935 napsala Klavírní koncert d moll a sama jsem ho dirigovala. Lidé si myslí, že kdo píše v moll, musí být smutný. Nevěřte tomu. Mně bylo dvacet a byla jsem šťastná. Moll je prostě barva, ve které se dá říct něco vážného — a já chtěla, aby mě konečně brali vážně.

Pak přišla Praha. Na mistrovské škole pražské konzervatoře jsem studovala skladbu u pana profesora Vítězslava Nováka — ano, také Vítězslav, smála jsem se tomu — a v kurzech dirigování jsem se učila u pana Václava Talicha, největšího dirigenta, jakého jsme tehdy měli. V roce 1937 jsem napsala čtyři Dubnová preludia pro klavír a věnovala je mladému klavíristovi Rudolfu Firkušnému. Jsou to takové jarní obrázky — trochu slunce, trochu deště a hodně naděje.

Kapitola 2

Před Českou filharmonií

Jako absolventskou práci v Praze jsem napsala Vojenskou symfoniettu a věnovala ji panu prezidentu Edvardu Benešovi. Nechtěla jsem, aby to byl bojový pokřik. Chtěla jsem v ní zachytit, že každý národ má něco, co je mu nejsvětější, a že je potřeba to umět bránit. Psala jsem ji v době, kdy se nad Evropou už stahovaly mraky.

26. listopadu 1937 jsem ji v pražské Lucerně dirigovala sama — a přede mnou seděla Česká filharmonie. Koncert pořádala Ženská národní rada¹. Prý jsem byla jednou z prvních žen, ne-li úplně první, která tenhle orchestr kdy řídila. Nevím, jestli Vám to mohu takhle říct, ale v tu chvíli jsem na nic takového nemyslela. Myslela jsem jen na to, abych nepřehlédla nástup trubek.

Ještě ten podzim jsem odjela do Paříže. Dostala jsem francouzské vládní stipendium — s podmínkou, že umím francouzsky. Neuměla jsem skoro vůbec, a nebýt pana profesora Nováka, který se za mě přimluvil, zůstala bych doma. Na École normale de musique jsem studovala dirigování u pana Charlese Munche² a skladbu soukromě u pana Bohuslava Martinů.

S Bohuslavem jsme se poznali už v Praze. Byl o čtyřiadvacet let starší, ženatý, a byl to nejlaskavější a zároveň nejpřísnější učitel, jakého jsem měla. Mamince jsem si domů stěžovala, že mi skládání nejde, protože mi všechno opravuje, a co jeden den napíšu, on druhý den škrtne. Mezi námi vzniklo víc než přátelství učitele a žákyně — ale o tom, prosím, pomlčme. Svou cestu jsem si stejně šlapala sama.

A pak přišel 17. červen 1938. V Londýně začínal festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu³ a otevírala ho moje Vojenská symfonietta. Dirigovala jsem symfonický orchestr BBC a koncert vysílal rozhlas do Evropy i do Ameriky. Bylo mi třiadvacet. Za tu symfoniettu jsem pak doma dostala i Smetanovu cenu.

Když se na tu dobu dívám zpátky, uvědomuji si, že se mi za necelý rok splnilo, o čem jsem v Králově Poli jako holka ani nesnila. Česká filharmonie, Paříž, Londýn. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí — když se všechno daří, člověk nemyslí na to, co přijde potom.

1. Ženská národní rada — spolek, který za první republiky sdružoval ženské organizace a prosazoval rovná práva žen; vedla ho Františka Plamínková. ↩
2. Charles Munch (1891–1968) — francouzský dirigent, později šéf Bostonského symfonického orchestru. ↩
3. ISCM (International Society for Contemporary Music) — každoroční festival nové hudby; v roce 1938 tam zazněla i díla Bartóka nebo Weberna. ↩

Kapitola 3

Sbohem a šáteček

V polovině třicátých let si naši koupili letní dům ve Třech Studních, na Vysočině nedaleko Nového Města na Moravě. Lesy, rybníky, studánky a ticho, ve kterém slyšíte vlastní myšlenky. V červenci 1938 jsem tam pozvala Bohuslava. Zůstal skoro celý měsíc a říkal, že mu ta krajina připomíná dětství v Poličce. Chodili jsme lesem, povídali si o hudbě a večer dlouho do noci o všem ostatním.

Ani jeden z nás netušil, že ty letní dny jsou poslední. Na podzim přišel Mnichov, o Vánocích zemřel Karel Čapek a já jsem na jeho památku napsala Elegii pro housle a klavír. Když jsem pak znovu odjela do Paříže, bylo to naposledy. Když 15. března 1939 obsadili Němci Prahu, ocitla jsem se v Paříži v exilu, o který jsem nikdy nežádala.

Znáte moji píseň Sbohem a šáteček? Napsala jsem ji na verše Vítězslava Nezvala — další Vítězslav, vidíte — v roce 1937, když jsem odjížděla do Paříže, a věnovala ji „na rozloučenou nejkrásnějšímu městu — Praze“. Myslela jsem to jako sbohem na pár měsíců. Netušila jsem, jak doslova to jednou bude platit.

Nechci Vám ale vyprávět, že jsem v Paříži plakala do polštáře. Stipendium skončilo, peníze docházely, žila jsem z drobných zakázek a v březnu 1939 jsem byla nemocná. A přesto jsem psala. Pochody, písně, Partitu pro klavír a smyčce, Koncertino pro housle, klarinet a orchestr. Na Štědrý den 1939 vysílal rozhlas do okupované vlasti moje vánoční preludium. Byla to jediná cesta, jak se domů dostat — po rozhlasových vlnách.

V Paříži jsem také poznala Jiřího Muchu, syna malíře Alfonse Muchy. Psal krásně — dokonce napsal text Bohuslavovy Polní mše⁴. Byl voják československé armády ve Francii a 23. dubna 1940 jsme se vzali. Vdala jsem se do rodiny, jejíž jméno dnes znáte z plakátů a obrazů. Byla jsem šťastná. Krátce, ale doopravdy. Dvě drobné skladby z těch posledních měsíců jsem věnovala jemu.

Jenže už na jaře 1940 jsem vážně onemocněla. Když se německá armáda blížila k Paříži, odvezl mě Jiří na jih, do nemocnice v Montpellier. Co mi přesně bylo, se dodnes s jistotou neví — prameny se rozcházejí. Odešla jsem 16. června 1940, dva dny poté, co Němci vstoupili do Paříže. Bylo mi pětadvacet.

Tatínek pak celý zbytek života usiloval o to, abych se vrátila domů. Nedožil se toho. Moje urna přijela do Brna až v roce 1949 a dnes odpočívám na Ústředním hřbitově ve svém rodném Brně. Ve Třech Studních mám symbolický hrob a v lese studánku, která nese moje dětské jméno — Vitulka.

Kdybyste se mě zeptali, co bych Vám chtěla říct na rozloučenou, bylo by to tohle: nečekejte, až budete „dost staří“ nebo „dost připravení“. Já jsem neměla čas čekat, a možná právě proto jsem toho stihla tolik. Jděte za tím, co milujete, i tam, kde ještě nevede žádná cesta. A když Vám někdo řekne, že to dívky nedělají, usmějte se — a zvedněte taktovku.

Vaše Vítězslava Kaprálová

4. Polní mše (1939) — kantáta B. Martinů pro baryton, mužský sbor a orchestr, věnovaná československým vojákům ve Francii. ↩