Marie Loewe‑Destinn

Kapitola 1

Z jeviště ke klavíru

Pojďte dál, prosím, a nebojte se — u mě se nikdo nemusí rozezpívat, než se posadí. Kávu Vám naliji, jen mi prominete, že se mi už trochu třesou ruce. Jsem stará dáma. Kolik mi je, Vám ale neprozradím hned — to si nechám na později.

Možná mě vůbec neznáte. To nevadí. Moje jméno ale znáte určitě — jen nevíte, že je moje. Narodila jsem se jako Marie von Dreger ve Währingu u Vídně. Tatínek byl písařem ve vídeňské univerzitní knihovně. Na jeviště jsem si vymyslela jméno Destinn. Znělo mi jako osud — a osud to nakonec opravdu byl, i když jinak, než jsem tušila.

Měla jsem mezzosoprán, hluboký a široký — sahal přes tři oktávy, a tak jsem mohla zpívat i sopránové role. Poprvé jsem na velkém jevišti stála v Pešti v dubnu 1860 a o rok později mě přijali do vídeňské dvorní opery¹. Zpívala jsem v Londýně, v Terstu, v Římě, a dokonce v Káhiře.

Ve Vídni jsem poznala mladého hudebníka Thomase Loeweho. Byl to korepetitor — člověk u klavíru, který s pěvci studuje role, opravuje je a hlídá každé slovo i každý nádech. A taky skládal. Jeho opera Concino Concini měla premiéru v Praze ve Stavovském divadle, a když ji v roce 1865 hráli ve Vídni, zpívala jsem v ní hlavní ženskou roli. O rok později, 2. dubna 1866, jsme se vzali. Jen tak mezi námi — kdo se jednou zamiluje do opery svého budoucího muže, ten už nemá kam utéct.

Pak přišla Itálie. V milánské La Scale jsem v březnu 1868 zpívala princeznu Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi — po boku Terezie Stolzové², která pocházela z Čech, stejně jako mnoho mých budoucích žáků. A v listopadu 1871 jsem v Bologni zpívala Ortrudu v úplně prvním italském Lohengrinovi. Na jedno z představení přišel sám pan Verdi. Thomas byl celou dobu se mnou, u klavíru i v zákulisí.

Na podzim 1888 nás pozval do Prahy ředitel Německého divadla Angelo Neumann³ — mě jako učitelku přednesu pro své pěvce. Usadili jsme se v bytě v Městském sadu, nedaleko dnešní Washingtonovy ulice, a otevřeli soukromou pěveckou školu. Na pražskou konzervatoř nás nevzali — prý jsme se o místo profesora ucházeli mezi šestadvaceti a vybrali jinou. Nevadí. Učit se dá i v obýváku. Klavír tam stál, a to stačilo.

1. Dvorní opera hrála tehdy v Divadle u Korutanské brány (Kärntnertortheater); dnešní budova Státní opery se otevřela až v roce 1869. ↩
2. Terezie Stolzová (1834–1902) — sopranistka z Kostelce nad Labem, Verdiho oblíbená pěvkyně a první Aida v Evropě. ↩
3. Angelo Neumann (1838–1910) — ředitel pražské německé opery, pro kterou dal postavit Nové německé divadlo, dnešní Státní operu. ↩

Kapitola 2

Děti, které jsme neměli

Vlastní děti jsme s Thomasem neměli. A tak, nevím, jestli Vám to mohu takhle říct, jsme si je časem vzali ze svých žáků. Ne všech — ale ti nejlepší k nám chodili každý den a věděli jsme o nich víc než leckterý rodič. Kdy se jim nedaří, kdy mají strach, kdy jsou zamilovaní a kdy líní.

U pana Neumanna jsem učila přednes, ale doma jsme si práci s Thomasem rozdělili jinak. Já učila techniku — dech, tón, stupnice, cvičení, pořád dokola. Všechno jsem žákům nejdřív sama zazpívala, aby slyšeli i viděli, jak má stát hrtan a kde má ležet jazyk. Teprve když byl hlas pevný, přišel na řadu Thomas u klavíru. S ním se studoval přednes — jak frázi postavit, kde se nadechnout, co ta slova vlastně znamenají. A já seděla vedle a hlídala, aby se při tom krásném hraní nerozbila technika.

Jenže víte, co je na zpěvu nejtěžší? Že nástroj máte schovaný uvnitř sebe. Když se bojíte, sevře se Vám hrdlo. Když Vám nikdo nevěří, nevěříte ani sami sobě — a hlas to pozná dřív než Vy. Proto jsme museli každého žáka nejdřív poznat jako člověka a teprve potom jako hlas. Někdy pomohla pevná ruka. Častěji vlídné slovo.

V roce 1889 k nám přišla dvacetiletá Růžena Maturová. Už u několika učitelů studovala, a přece nebyla spokojená. Zazpívala nám árii Agáty z Weberova Čarostřelce a pak jsme se jí zeptali: „Líbí se Vám, jak zpíváte?“ Odpověděla: „Nelíbí, ale nevím, jak bych to jinak dělala.“ Tou větou si nás získala. Začali jsme hned. Jak to později sama vyprávěla, po hodině se venku dojatá opřela o dveře a zašeptala kamarádce: „To je to, co jsem hledala.“

Růžena se stala primadonou Národního divadla a zůstala mu věrná celý život. Ona byla první Rusalka — 31. března 1901, na přání samého pana Dvořáka. Vyprávělo se, že árii o měsíčku napsal po večeru, kdy ho Růžena v Hubičce dojala k slzám. Jestli je to pravda, nevím. Ale věřit tomu chci.

Kapitola 3

Dívka, která si vzala moje jméno

V roce 1892 přivedli rodiče čtrnáctiletou Emilku Kittlovou. Maminka sama kdysi studovala zpěv a vybírala pečlivě. Emilka měla hlas velký, tmavý a divoký — doma si přezpívávala i tenorové party a hrudním tónem tlačila až do výšek, kam nepatřil. A povahu stejně divokou. Hádala se se mnou, neposlouchala, vzdorovala.

Nekřičela jsem na ni. Začala jsem jí vyprávět — o jevišti, o Itálii, o potlesku, o tom, jak krásné je, když hlas letí a nic ho nedrží. Poslouchala s otevřenou pusou. A od té doby poslouchala i mě. Trvalo tři roky denních hodin, než se naučila opřít výšky o hlavovou rezonanci. A pak to šlo rychle — najednou zpívala, jako by to uměla odjakživa.

V roce 1897 jsme ji poslali předzpívat do Národního divadla. Nevzali ji. Pak ani v Drážďanech, ani v berlínském Divadle Západu. Byla v cizině sama, smutná a zmatená, a já s Thomasem jsme jí psali dopis za dopisem. „Čtyři dny jste od nás pryč,“ psal jí Thomas, „a už nemáte žádnou oporu?“ A připomněl jí, že i já jsem ve Vídni musela čekat tři měsíce na svůj debut. Jen ať zpívá tak, jak se to naučila u nás.

Pak ji přijali do berlínské Dvorní opery. Než 19. července 1898 poprvé vystoupila jako Santuzza, přišel z Berlína telegram: jestli si smí vzít moje jméno. Drážďanské noviny se jí posmívaly kvůli slovanskému původu a ona chtěla začít znovu, jako nový člověk — a z vděčnosti si vybrala právě moje jméno. Telegramem jsem odpověděla, že smí. A tak se z Emilky Kittlové stala Ema Destinnová. Později řekla, že jsem ji milovala s chotěm jako svou dcerušku a že mi za všechno děkuje.

Moje jméno pak zpívalo v Bayreuthu, v Londýně po boku Carusa i v New Yorku pod taktovkou Toscaniniho. Já sama jsem ho kdysi nesla po italských jevištích. Ema ho donesla na celý svět. Jestli si dnes někdo vzpomene na mě, bude to kvůli ní — a tak je to správně.

Thomas mě opustil 17. května 1919 v Klagenfurtu. Usmál se na mě a bylo po všem — celé to trvalo dvě minuty. Já jsem zůstala sama, jen s jeho neteří. Učila jsem dál, ale nejvýš dvanáct žaček najednou, aby mě to nepřemohlo. Jen hodiny zpěvu mi zaháněly smutné myšlenky. Odešla jsem 16. června 1921 v rakouském Tamswegu, u Thomasovy neteře. Bylo mi skoro čtyřiaosmdesát — teď už to víte.

A Ema? Ta učila až do konce taky. V jejím zápisníku hodin zpěvu je poslední hodina zapsaná 27. ledna 1930. Druhý den odešla i ona. Vidíte — učitelka a žačka, a obě jsme se loučily se zpěvem až poslední den.

Než se rozloučíme, svěřím Vám to nejdůležitější, co mě naučilo šedesát let u klavíru: když někoho učíte, nehledejte nejdřív chyby. Hledejte člověka. Uvěřte mu dřív, než uvěří sám sobě — a nechte ho jít, až bude připravený. Nikdy nevíte, kam až jednou donese Vaše jméno.

Vaše Marie Loewe-Destinn