Gregor Johann Mendel

Kapitola 1

Kluk, který rouboval stromky

Dobrý den, posaďte se. Mám pro Vás hrnek kávy, a kdybyste chtěli, i misku hrachu — toho jsem vždycky měl víc, než jsem stačil sníst. Jmenuji se Gregor Johann Mendel. Johann mi dali rodiče, Gregor mi dal klášter, ale o tom později. Narodil jsem se 20. července 1822 v Hynčicích, malé vesnici na pomezí Slezska a Moravy¹. Doma se mluvilo německy, jako v celém našem kraji. Ale skoro celý dospělý život jsem pak prožil na Moravě, v Brně.

Tatínek Anton a maminka Rosina byli sedláci. Statek patřil naší rodině přes sto let a já byl jediný syn — a k tomu dvě sestry, starší Veronika a mladší Terezka. Víte, co si z dětství pamatuji nejraději? Sad za domem. Tatínek tam pěstoval ovocné stromy a uměl je roubovat: na planou jabloň nasadil větvičku z dobrého stromu a za pár let z ní sklízel úplně jiná jablka. Stál jsem vedle něj s nožíkem a lýkem v ruce a nemohl se vynadívat.

A pak tu byly včely. Chodil jsem k úlům a díval se, jak se vracejí s nohama obalenýma pylem, z květu na květ. Jen tak mezi námi, tenkrát jsem ještě netušil, že právě tohle — kdo opyluje koho a co z toho vyroste — mě bude zaměstnávat celý život.

Pan učitel i pan farář si všimli, že mi to myslí, a přemluvili rodiče, aby mě poslali na studia. Nejdřív k piaristům do Lipníku nad Bečvou, pak na gymnázium do Opavy. Jenže na studia se platilo a sedlák z Hynčic na to neměl. Rodiče mi posílali, co mohli, ale nestačilo to. Na zbytek jsem si musel vydělat sám. Doučoval jsem spolužáky, kterým učení tolik nešlo, a tak jsem se nějak protloukal.

Když mi bylo šestnáct, stalo se doma neštěstí. Tatínek se při práci těžce zranil a už nikdy nebyl tím silným hospodářem jako dřív. Na statek nestačil a já byl daleko ve škole. Kluk, který by měl být doma s kosou, seděl nad latinou. Hryzalo mě to. A tělo se ozvalo — několik měsíců jsem byl nemocný a musel ze školy domů.

Maturitu jsem přesto udělal, v roce 1840, a odešel do Olomouce studovat filozofii a fyziku. Myslel jsem, že se tam uživím zase doučováním. Kdepak. V cizím městě jsem nikoho neznal a bez známostí a doporučení mě nikdo nechtěl. Hlad a starosti mě nakonec srazily úplně. Zhroutil jsem se a celý rok se zotavoval u rodičů. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí — někdy je člověk na dně dřív, než vůbec pořádně vyrazí.

Rodiče mezitím předali statek Veroničinu manželovi. A tehdy udělala moje mladší sestřička Terezka něco, na co nezapomenu do smrti. Vzdala se části svého podílu, který jí měl jednou zůstat jako věno, a dala ho mně, abych mohl studovat dál. Pro děvče z vesnice bylo věno všechno — na něm záviselo, jak se vdá a jak bude žít. Ona ho dala za mě. Splatil jsem jí to, jak jsem uměl: když měla Terezka později syny, platil jsem jim studia. Dva z nich se stali lékaři.

V Olomouci jsem tedy studium dokončil. Profesor fyziky Friedrich Franz mě měl rád, a když se brněnský klášter augustiniánů ptal po šikovném mladém muži, doporučil mě. Byl jsem chudý, unavený a zvědavý. Klášter mi nabízel střechu nad hlavou, knihovnu a klid na učení. Nemusel bych se už pořád strachovat, co budu zítra jíst.

A tak jsem v roce 1843 zaklepal na bránu kláštera svatého Tomáše na Starém Brně. Bylo mi jednadvacet. Dostal jsem nové jméno — Gregor, česky Řehoř. Netušil jsem, že za zdí toho kláštera je zahrada, ve které jednou položím přírodě otázku, jejíž odpověď si svět ještě dlouho nebude chtít poslechnout. Ale to už předbíhám.

1. Hynčice (německy Heinzendorf) dnes patří k obci Vražné u Odér, v Moravskoslezském kraji. ↩

Kapitola 2

Osm let hrachu

Víte, jaké to bylo, poprvé za klášterní zdí? Poprvé po letech jsem měl jistou střechu a teplé jídlo. Měl jsem celu, knihovnu plnou knih o přírodě a nad sebou opata Cyrila Nappa, moudrého pána, který miloval zahrady a šlechtění ovocných stromů. A za zdí byla zahrada. Nevím, jestli Vám to mohu takhle říct, ale připadal jsem si jako ve snu.

V roce 1847 mě vysvětili na kněze. Měl jsem chodit k nemocným do nemocnice, k umírajícím, utěšovat je. Nesnesl jsem to. Cizí bolest mi lezla pod kůži tak, že jsem z toho sám vážně onemocněl. Pan opat to pochopil dřív než já a poslal mě tam, kde jsem byl k užitku — učit. V roce 1849 jsem odjel jako suplent na gymnázium do Znojma.

Jenže suplent byl jen zástup, potřeboval jsem učitelskou zkoušku. V roce 1850 jsem k ní jel do Vídně — a propadl jsem. A víte z čeho? Z přírodopisu! Ze všeho, co jsem měl nejraději. Jeden ze zkoušejících ale napsal, že by stálo za to poslat mě na univerzitu. A pan opat mě tam poslal.

Ve Vídni jsem v letech 1851 až 1853 studoval přírodní vědy. Fyziku mě učil profesor Christian Doppler², a od něj jsem se naučil tu nejdůležitější věc: příroda se dá vážit, měřit a počítat. A kdo počítá dost dlouho, uvidí v ní pořádek.

Po návratu do Brna jsem učil fyziku a přírodopis na reálce a v klášterní zahradě mi postavili skleník. Začal jsem se ptát na to, co mi vrtalo hlavou od dětství u tatínkových stromků: jak se vlastnosti předávají z rodičů na děti? Zkusil jsem to nejdřív s myškami — co z toho bylo, Vám prozradím v rámečku. A pak jsem sáhl po obyčejném hrachu.

Hrách je na tohle jako stvořený. Roste rychle, každý rok dá novou generaci a má jasné znaky: semeno je buď kulaté, nebo svraštělé, buď žluté, nebo zelené, rostlina buď vysoká, nebo nízká. Žádné „tak napůl“. Vybral jsem sedm takových dvojic. A pak jsem pinzetou otevíral drobné květy, vyndával z nich tyčinky, aby se samy neopylily, a štětečkem jim přenášel pyl z jiné rostliny. Květ po květu. Osm let, od roku 1856 do roku 1863. Prošlo mi rukama kolem 28 000 rostlin.

Mezitím jsem to v roce 1856 zkusil u zkoušky podruhé. A podruhé to nevyšlo — tentokrát mě zradilo zdraví a nervy, ještě než jsem ji stačil dokončit. Už jsem ji nikdy nezkoušel. Na reálce jsem tak celých čtrnáct let učil jen jako suplent, bez papíru.

Ale hrách mi to vynahradil. Když jsem zkřížil žlutý hrách se zeleným, všechna semena v další generaci byla žlutá. Zelená barva jako by zmizela. Jenže o generaci později se vrátila — a vždycky zhruba v jedné čtvrtině semen. Pořád dokola, u všech sedmi znaků: tři ku jedné. Nemůžu Vám ani popsat tu radost. V tom zeleném a žlutém chaosu byl pořádek, čistý jako v matematice.

Pochopil jsem, že každá rostlina nese od každého rodiče jeden malý „základ“ pro každou vlastnost. Silnější základ přehluší slabší, ale ten nezmizí — jen čeká a v příští generaci se může znovu ukázat. Dnes se těm základům říká geny. Já jsem jim tehdy říkal prostě „prvky“.

V únoru a březnu 1865 jsem o tom přednášel na dvou schůzích Přírodovědného spolku v Brně. Poslouchali zdvořile, zatleskali — ale měl jsem pocit, že tomu doopravdy nikdo neporozuměl. Následující rok vyšla moje práce tiskem. Nechal jsem si udělat čtyřicet výtisků navíc a rozeslal je učeným pánům po Evropě.

Odpověděl mi vlastně jen jeden — profesor Carl Nägeli z Mnichova, slavný botanik. Mým číslům ale moc nevěřil a poradil mi, ať to zkusím s jestřábníkem. Poslechl jsem. A u jestřábníku mi pravidla nevycházela. Dnes už se ví proč: jestřábník umí dělat semena i bez opylení. Já to tehdy nevěděl a začal jsem pochybovat sám o sobě. Vždyť to znáte — když Vám nikdo nevěří, přestanete časem věřit i Vy.

2. Doppler předtím učil v Praze a právě tam roku 1842 představil svůj slavný Dopplerův jev — proč siréna projíždějící sanitky zní jinak, když se blíží a když se vzdaluje. ↩

Kapitola 3

Moje doba přijde

V létě 1867 umřel náš opat Cyril Napp a na jaře 1868 mě bratři v klášteře zvolili na jeho místo. Mě, syna sedláka z Hynčic, který kdysi chodil v Olomouci hladový od dveří ke dveřím. A víte, co mě těšilo nejvíc? Že jsem si konečně mohl dovolit včely. Choval jsem v zahradě kraňské i kyperské včely a zkoušel je křížit stejně jako kdysi hrách.

Přes dvacet let jsem také každý den třikrát četl teploměr, tlakoměr a srážkoměr a čísla posílal do Vídně. Počasí je jako hrách: jeden den nic neznamená, tisíc dní vypráví příběh. V polovině října 1870 se nad Brnem prohnalo tornádo. Viděl jsem ho z kláštera, a pak jsem ho popsal tak pečlivě, že se na můj popis meteorologové odvolávají dodnes.

A ještě jednu radost jsem v klášteře měl. Zpívali u nás chudí kluci s dobrým hlasem, dostávali od kláštera jídlo a školu a podle modrých stejnokrojů se jim říkalo „modráčci“. Mezi nimi jeden malý, tvrdohlavý Lašák. Jmenoval se Leoš Janáček³. Kdo by tehdy řekl, co z něj jednou bude.

Pak ale přišla starost, která mi vzala posledních deset let života. V roce 1874 vydala vláda zákon, podle kterého měly kláštery platit zvláštní daň. Já ho pečlivě prostudoval a usoudil, že je nespravedlivý. A platit odmítl. Ostatní opati ustoupili, já ne. Co Vám budu povídat — kdo trvá na svém, bývá brzo sám.

Na hrách a včely mi už skoro nezbýval čas, sedával jsem nad úředními dopisy, ne nad květy. Povídá se, že jsem jednou příteli řekl: „Moje doba ještě přijde.“ Jestli jsem to řekl takhle, už nevím. Ale věřil jsem tomu.

V roce 1883 jsem vážně onemocněl. Ledviny a srdce už nechtěly. Zemřel jsem 6. ledna 1884 v klášteře, bylo mi šedesát jedna. Na mém pohřbu hrála hudba a řídil ji Leoš Janáček — ten malý modráček z našeho kůru. Můj nástupce pak dal velkou část mých papírů spálit, aby se uzavřel ten nešťastný spor o daně. Kus mé práce tak odešel kouřem.

A pak, šestnáct let po mé smrti, v roce 1900, se stalo něco zvláštního. Dva botanici, Hugo de Vries v Holandsku a Carl Correns v Německu, objevili má pravidla znovu a našli moji zapomenutou práci z Brna. Angličan William Bateson ji pak rozšířil po světě. Z mých „prvků“ se staly geny a z mé zahrady začátek nové vědy — genetiky.

Víte, co bych Vám rád řekl, než dopijete? Dvakrát mi nevyšla učitelská zkouška. Jeden z nejslavnějších botaniků své doby mi nevěřil. A přesto měl ten hrách pravdu. Nevzdávejte se, když je kolem ticho. Děkuji Vám, že jste u mě poseděli — a až budete jíst hrášek, schválně se podívejte, jestli je žlutý, nebo zelený.

Váš Gregor Johann Mendel

3. Leoš Janáček (1854–1928), do kláštera přišel roku 1865 jako jedenáctiletý. ↩