Alfons Mucha

Kapitola 1

Noc, kdy Paříž vyřezávala plakáty žiletkami

26. prosince 1894 jsem byl u tiskaře Lemerciera jen shodou okolností — pomáhal jsem příteli s korekturami, nic víc. Všichni stálí Lemercierovi ilustrátoři byli na vánočních svátcích, a zrovna v tu chvíli přišla naléhavá objednávka: Sarah Bernhardtová, tehdy nejslavnější herečka Paříže, potřebovala nový plakát na svou hru Gismonda, a to hned, do premiéry 4. ledna zbývalo sotva pár dní.

Nevím, jestli Vám dokážu popsat, jak moc jsem se do té zakázky nehodil. Nebyl jsem hlavní kandidát, ani druhý, ani třetí — byl jsem prostě jediný, kdo tam zrovna byl. Namaloval jsem vysokou, štíhlou postavu v byzantském rouchu, s orchidejí ve vlasech, celou v tlumených, netypických barvách — všechno, co tehdejší reklamní plakáty nedělaly.

Bernhardtová byla nadšená. Pařížský tisk taky — a diváci ještě víc. Sběratelé podpláceli lepiče, aby jim plakát nechali celý, nebo si ho rovnou v noci vyřezávali žiletkami přímo z výlepních ploch. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: člověk čeká roky na příležitost, a pak mu ji nabídne holá shoda okolností o vánočních svátcích.

Bernhardtová si mě brzy nato zavázala šestiletou exkluzivní smlouvou. Pařížský tisk začal mému stylu říkat "le Style Mucha" — svému vlastnímu stylu, pojmenovanému po mně. Jen jsem netušil, že o pár let později mě bude tenhle úspěch až unavovat.

1. Paul Gauguin (1848–1903) — francouzský malíř, jeden z otců moderního umění, proslulý obrazy z Tahiti v zářivých, plochých barvách. ↩

Kapitola 2

Pět let, na které nerad vzpomínám nahlas

Narodil jsem se roku 1860 v Ivančicích na Moravě. Kreslil jsem odmalička, ale k pořádnému umění jsem se dostal až ve Vídni, kde jsem maloval kulisy pro divadelní firmu — dokud roku 1881 nevyhořel Ringtheater a se zakázkami byl najednou konec.

Naštěstí si mě všiml hrabě Khuen-Belasi a zaplatil mi studium nejdřív v Mnichově, pak v Paříži. Jenže v lednu 1889 tu podporu ukončil stejně náhle, jako začala. Zůstal jsem v cizím městě, bez peněz, bez jistoty, jestli se z toho vůbec dá vyhrabat.

Následujících pět let jsem se živil jako špatně placený ilustrátor časopisů a knih. Bydlel jsem skromně na Montparnassu a rok předtím, než se všechno zlomilo, jsem k sobě do ateliéru vzal i Paula Gauguina, čerstvě vráceného z Tahiti — neměl kde pracovat ani za co, a já jsem moc dobře věděl, jaké to je.

Jen tak mezi námi — kdybyste se mě v roce 1892 zeptali, jestli si troufám na slávu, asi bych se zasmál. V tu chvíli jsem netušil, že mě od zlomového okamžiku dělí jen dva roky a jedna náhoda o Vánocích.

Kapitola 3

Sláva, která mi nikdy nestačila

Po Gismondě přišly další plakáty, šperky pro Georgese Fouqueta, dekorativní panely, celý pavilon pro Světovou výstavu v roce 1900. Paříž mě zbožňovala za přesně to, co jsem uměl nejsnáz — ženy obtočené květinami, ornament, eleganci.

Kolem roku 1903 mě ale to samé opakování začalo unavovat. Nechtěl jsem být malířem plakátů do konce života. Chtěl jsem namalovat něco, co bude mít smysl i pro lidi, kteří nikdy neuvidí divadlo v Paříži — dar vlastnímu národu.

Na Štědrý den 1909 mi Charles Crane, kterého jsem poznal o pět let dřív na jednom newyorském večírku, přislíbil, že celý ten cyklus zaplatí. Říkal jsem tomu Slovanská epopej.

Mezitím jsem se pustil i do Obecního domu v Praze — navrhl jsem tam Primátorský sál od maleb po vitráže a nábytek, poslední velký secesní interiér svého druhu. A pak, mezi lety 1911 a 1928, jsem cestoval po Balkáně, Rusku a Polsku a maloval dvacet velkých pláten, jedno po druhém. Sedmnáct let práce na věci, kterou jsem od začátku věděl, že nikdy nebude moje — a ani jsem to tak nechtěl.

Kapitola 4

Poslední jaro

Po nacistické okupaci v březnu 1939 jsem patřil mezi první, koho gestapo zatklo — kvůli mému vlastenectví a členství ve svobodných zednářích. Výslechy trvaly několik dní.

Po propuštění jsem se nakazil zápalem plic. Zemřel jsem 14. července 1939. Okupanti zakázali státní pohřeb, ale davy mě doprovodily stejně — pohřbili mě na Slavíně, vedle ostatních, na kterých mé zemi záleželo.

Když se dnes ohlížím, nejvíc lidí si mě pamatuje podle plakátů se ženami obtočenými květinami — podle práce, která mě živila a proslavila, ale nikdy úplně nebyla to, oč mi šlo. Jestli si mě máte pamatovat podle jednoho díla, ať je to raději to plátno v Praze, na které jsem dal sedmnáct let života a které jsem nikdy nevlastnil.

Váš Alfons Mucha