Modest Petrovič Musorgskij

Kapitola 1

Chlapec z Karevo

Posaďte se, uvařím nám kávu a povím Vám, jak to celé začalo. Narodil jsem se 21. března 1839 v Karevu, v Pskovské gubernii, asi čtyři sta kilometrů od Petrohradu, do zámožné šlechtické rodiny, která se ráda dovolávala prapůvodu až od knížete Rurika. Na klavír mě od šesti let učila hrát matka, a šlo mi to tak rychle, že jsem v devíti letech hrával koncerty před hosty rodičů.

V deseti letech jsem odešel do Petrohradu na německou Petrischule a ve třinácti jsem nastoupil do Školy gardových praporčíků — místa, které bych Vám nepřál, tvrdého a nemilosrdného. Přesto jsem ji roku 1856 dokončil a dostal místo důstojníka u Preobraženského pluku, nejváženějšího pluku carské gardy. Tehdy jsem netušil, že vojenská kariéra mi vydrží sotva dva roky.

V nemocnici, kde jsem sloužil, jsem se seznámil s mladým vojenským lékařem, který si ve volných chvílích zapisoval hudební motivy — jmenoval se Alexandr Borodin. A pak jsem poznal Milije Balakireva, který se mi stal učitelem, jakého jsem nikdy předtím neměl. Do roka jsem podal demisi u pluku. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: člověk jednou pozná, co ho doopravdy volá, a uniformu pak už neobleče se stejnou chutí jako dřív.

Kapitola 2

Matčina smrt, láhev, Boris Godunov

Rok 1865 mi vzal matku — a s ní, přiznávám, i poslední brzdu, která mě držela dál od láhve. Pil jsem už předtím, ale teprve tehdy se z toho stal zvyk, kterému jsem říkal protest proti měšťácké slušnosti, i když jsem dobře věděl, že je to hlavně útěk. Ve službě, kterou jsem si musel najít, abych se uživil, jsem kvůli tomu tolikrát chyběl, že mě roku 1867 úředně vedli jako 'nadpočetného' — bez platu.

Právě v tom roce jsem dopsal Noc na Lysé hoře, tón obraz čarodějnického sabatu, jaký jsem já sám v hudbě ještě neslyšel. Přátelé z okruhu, kterému se tenkrát říkalo Mocná hrstka — Balakirev, Kuí, Borodin, Rimskij-Korsakov a já — mi ji ale rozcupovali. Za mého života se nikdy nehrála v podobě, jakou jsem napsal; tu známou verzi sestavil až po mé smrti Rimskij-Korsakov.

A pak přišel Boris Godunov — opera, do které jsem vložil všechno, co jsem uměl o ruské duši a ruské moci. Ředitelství carských divadel mi ji roku 1871 vrátilo, prý chybí ženská hlavní role, jak se na operu sluší. Musel jsem to celé přepracovat. Když ji konečně roku 1874 uvedli, sklidila obrovský ohlas u publika — kritika ale byla nemilosrdná. Říkali mi diletant, který neumí instrumentaci. Jen tak mezi námi, dodnes nevím, jestli mi víc ublížila kritika, nebo vlastní přesvědčení, že mají trochu pravdu.

Kapitola 3

Obrázky, přátelé a poslední akordy

Nejbližším přítelem posledních let mi byl architekt a malíř Viktor Hartmann — poznali jsme se roku 1870 a rozuměli jsme si, jak si dva umělci rozumí jen zřídka. O tři roky později mi ho vzalo prasklé aneurysma, bylo mu pouhých třicet devět. Na jaře 1874 uspořádali na jeho počest v petrohradské Akademii umění výstavu přes čtyři sta jeho obrazů a kreseb.

Chodil jsem tou výstavou sál za sálem a v hlavě mi začala hrát hudba — každý obraz jako jeden 'obrázek', a mezi nimi promenáda, jako bych sám procházel těmi sály. Tak vznikly Obrázky z výstavy, klavírní cyklus, který jsem věnoval jeho památce.

Poslední roky mého života nebyly šťastné. Přišel jsem o místo, o peníze, časem skoro o všechny přátele kromě hrstky věrných. V březnu 1881 mě po sérii záchvatů odvezli do vojenské nemocnice v Petrohradě. Přišel za mnou tam i malíř Ilja Repin a za čtyři sezení namaloval portrét, který mě dnes lidé znají nejlíp — ten s červeným nosem a nepřítomným pohledem. Zemřel jsem 28. března 1881, týden po svých dvaačtyřicátých narozeninách.

Ať Vás dál těší má hudba, i ta její neučesaná, syrová stránka — v ní jsem byl nejvíc sám sebou.

Váš Modest Petrovič Musorgskij