Adolf Martin Pleischl

Kapitola 1

Chleba do kapsy a varhany ve Frymburku

Dobrý den, posaďte se. Kávu Vám rád naleju, ale dovolte, abych Vám nejdřív podal sklenici čisté vody. Víte, celý život jsem zkoumal, co v ní je a co v ní být nemá. Jmenuji se Adolf Martin Pleischl a narodil jsem se 10. října 1787 v Jenišově¹, malé vsi kousek od Horní Plané, na břehu dnešního Lipna.

Byl jsem nejmladší syn sedláka Josefa Pleischla a mojí maminky Ludmily, rozené Plonerové z Hodňova. Měl jsem dva starší bratry, Matthäuse a Eduarda, a dvě sestry. Bohatí jsme nebyli, to Vám řeknu rovnou. Ale tatínek udělal pro naše učení všechno, co bylo v jeho silách.

Když mi bylo šest, začal jsem chodit do farní školy v Horní Plané. Každé ráno jsem vyrazil s knížkami pod paží a s kusem chleba v kapse na celý den. Potom jsem chodil do vesnické školy na Hůrce. Jen tak mezi námi, ta cesta mě naučila dívat se, kde vyvěrá studánka a proč je voda v jedné studni sladší než v druhé. A v Horní Plané se o osmnáct let po mně narodil Adalbert Stifter, který pak tu naši krajinu tak krásně popsal.

Pak se za nás u rodičů přimluvil hornoplánský pan děkan Karl Holzinger. A tak jsme s bratrem Eduardem odešli na byt a stravu do Frymburku, k proslulému učiteli a muzikantovi Johannu Nepomuku Maxandtovi. To byly krásné časy! Patřil jsem k jeho nejlepším žákům a naučil jsem se hrát na klavír a na varhany. Hudbu jsem pak miloval celý život.

Jenže pak přišel požár. Shořel nám dům a s ním velký kus Jenišova. Musel jsem ze školy domů a tři roky jsem s ostatními stavěl, co oheň vzal. Kluk, který ještě nedávno hrál na varhany, nosil trámy. Vždyť to znáte: nejdřív střecha, potom knížky.

Když byl dům znovu pod střechou, tatínek mi dovolil učit se dál. Vzal si mě na starost želnavský kaplan Pupeter. Učil mě latinu a bral mě s sebou do přírody — na kameny, na byliny, k pramenům. Tam se ve mně probudila zvědavost, která mě už nikdy neopustila. Pak jsem prošel latinskou školou v Písku a v roce 1803 jsem přišel do Prahy, na akademické gymnázium, kde mi pomáhal bratr Eduard. Na Prahu nikdy nezapomenu. Přijala mě jako nezkušeného a nemajetného mladíka z hor a dala mi střechu, přátele i řemeslo.

1. Německy Hossenreith. Doma se u nás mluvilo německy, jako v celém tomhle koutě Šumavy. ↩

Kapitola 2

Bez paruky do laboratoře

V Praze jsem v roce 1806 začal studovat filozofii a po třech letech medicínu a chirurgii. A pak přišel rok 1813. Po bitvě u Lipska se do Prahy valily vozy s raněnými a celé město se proměnilo v lazaret. Ošetřoval jsem bez nároku na plat a prošlo mi rukama asi sto padesát vojáků — Rakušané, Prušáci, Rusové. Bolest mluví ve všech jazycích stejně.

V červenci 1815 jsem se stal doktorem medicíny. A teď Vám povím jednu veselou věc. Podle starého zvyku se k obhajobě chodilo v napudrované paruce s copem ve váčku. Mně to připadalo směšné. Přišel jsem tedy s vlastními vlasy, nenapudrovaný, a dostal jsem důtku. Ale víte co? Po mně už ten zvyk nikdo nedodržoval a brzy ho zrušili.

Víc než pacienti mě ale táhly baňky a křivule. Stal jsem se asistentem profesora Freysmutha na katedře chemie a dělal i rozbory pro soudy, když se hledal jed. Když pan profesor zemřel, učil jsem místo něj. Jednou se k nám do laboratoře přišel podívat sám císař František a hodinu a půl se díval na moje pokusy. A v roce 1821 jsem se stal profesorem chemie na pražské univerzitě.

Svou první přednášku jsem nazval „O užitku chemie pro nejnutnější potřeby člověka“. Tomu jsem věřil. Chemie nemá sedět v laboratoři, má pomáhat lidem k chlebu, k vodě a ke zdraví. A hned téhož roku jsem to mohl dokázat. Byla neúroda, obilí vyklíčilo na polích a z jeho mouky se nedal upéct poživatelný chléb. Dostal jsem za úkol najít cestu. Našel jsem postup tak jednoduchý, že ho zvládla každá chalupa. Myslel jsem přitom na kluka, který kdysi nosil chleba v kapse.

Na mé přednášky chodili medici, lékárníci, právníci i důstojníci z mnoha zemí. Byl jsem přísný, to přiznávám. A přesto mě měli rádi: v roce 1836 mi k jmeninám vydali sbíreček básní — německy, česky, latinsky i polsky.

A teď to hlavní. Chtěl jsem vědět, z čeho Praha žije, a začal jsem u vody. Zkoumal jsem skály, na kterých město stojí, vodu z Vltavy, z vodovodů i z veřejných studní. V roce 1836 jsem výsledky vydal tiskem jako příspěvek k lékařskému popisu Prahy².

Nebudu Vám zastírat, že jsem se trochu bál. Na Smíchově rostly továrny a já viděl, že jednou mohou zkazit vodu, kterou lidé pijí. Varoval jsem před tím. Co se jednou do vody dostane, to se z ní těžko vyndává.

Zkoumal jsem i minerální prameny: ve Františkových a Mariánských Lázních, v Teplicích a hlavně v Karlových Varech. V karlovarském Vřídle jsem prokázal draslík, jód a brom, o kterých se do té doby nevědělo.

2. Beiträge zu einer medicinischen Topographie Prags, Praha 1836; druhý díl 1838. ↩
3. J. E. Purkyně (1787–1869), fyziolog, se narodil ve stejném roce jako já. ↩

Kapitola 3

Nezapomeňte na mne

V roce 1838 mě povolali do Vídně. Měl jsem tam převzít katedru chemie po profesoru Jacquinovi — a poprvé v dějinách vídeňské univerzity se chemie oddělila od botaniky a dostala vlastního profesora. Byla to čest, a přesto se mi z Prahy nechtělo.

Devátého května 1838, když už se o mém odchodu vědělo, přišel jsem do sálu a oněměl jsem. Všichni moji studenti měli v klopě kabátu modrou pomněnku. Německy se pomněnce říká Vergissmeinnicht — „nezapomeň na mne“.

Odpověděl jsem jim řečí na rozloučenou — přišel jsem k nim ještě nemocný, sotva jsem vstal z lůžka. Řekl jsem jim: nezapomeňte na mne při práci — učte se do hloubky, ne nazpaměť, ať vám naučené přejde do krve. Nezapomeňte na mne, když odpočíváte — kreslete, čtěte básníky, poslouchejte Haydnovo Stvoření a Mozartovo Rekviem. Učte se jazyky, protože lékař musí rozumět řeči svého pacienta, ať je to žebrák, nebo kníže.

A nezapomeňte na mne ve dnech tísně, řekl jsem jim. Neklesejte na mysli — mluvím z vlastní zkušenosti. A těm nejnadanějším jsem přikázal: nedívejte se svrchu na ty, kterým to jde pomaleji. Pomáhejte jim. Podle toho poznám, že jste byli mými žáky. A radujte se ze zralé třešně, ze zpěvu slavíka, z hvězd — a ze sklenice vody, která uhasí žízeň.

Ve Vídni mě čekala laboratoř, nad kterou by Vám zatrnulo. Sál a laboratoř byly v jedné místnosti, v zimě v ní bylo sotva pět až deset stupňů a v mrazivých dnech chemikálie v lahvích zamrzaly, až praskalo sklo. Nechal jsem zdvojit okna a pracoval dál.

A tady se dostávám k věci, na kterou jsem nejpyšnější. Představte si železný hrnec, uvnitř hladký a lesklý jako porcelán. Uvaříte v něm kyselé zelí nebo ovocnou omáčku a jídlo chutná pořád stejně, nic z hrnce do něj nepřejde. To je smaltované nádobí bez olova. Možná ho máte doma i Vy.

Proč mi na tom tolik záleželo? Už v Praze jsem viděl, co dělají obyčejné hliněné hrnce. Jejich polevy obsahovaly olovo a kyselá jídla ho z nich vytahovala. Lidé se tak pomalu otravovali u vlastního stolu a nevěděli o tom. Vymyslel jsem nejdřív zkoušku, podle které tržní dozorci poznali špatnou polevu. Ale to nestačilo. Chtěl jsem lidem dát hrnec, který neotráví.

Ve Vídni jsem na tom pracoval dva roky. Pak se to konečně povedlo: smalt bez kapky olova, který se vypálil na železný plech. V roce 1846 jsem u Dunajského kanálu založil továrnu na smaltované nádobí. Stroje a pece v ní postavil můj syn Adolph. Rakouští historici o ní píší jako o vůbec první takové továrně na světě⁴.

Za pět let nařídilo ministerstvo, že se má moje nádobí používat ve všech nemocnicích a věznicích místo mědi. Ukazoval jsem ho na světových výstavách v Londýně i v New Yorku a v New Yorku za něj dostalo stříbrnou medaili. Když jsem si představil všechny ty kuchyně, kde se vaří bez jedu, bylo mi dobře u srdce.

Ještě předtím, v revolučním roce 1848, mě ale nové úřady poslaly do penze. V posudku stálo, že mi je dvaašedesát (ve skutečnosti mi bylo jedenašedesát), že jsem nemocný a mám zastaralé názory. Bolelo to, nebudu Vám lhát. Pracoval jsem ale dál, doma — hledal jsem, jak uchovat brambory z dobré úrody na hladové roky. Kluk z Jenišova věděl, co je hlad.

Později mi císař dal titul vládního rady a rytířský kříž a v roce 1865 jsem slavil padesát let od doktorátu. Má žena⁵ mi dala dceru a syny. Dcera se provdala za lékaře Johanna Oppolzera, rodáka z Nových Hradů, a syn Theodor byl také lékařem. Poslední léta jsem žil na zetově zámečku v Dorfu u Steyru v Horních Rakousích. Tam jsem 31. července 1867 zemřel. Bylo mi skoro osmdesát.

Víte, co bych Vám rád řekl, než dopijete tu vodu? Až budete míchat polévku ve smaltovaném hrnci, až si natočíte sklenici čisté vody nebo až budete u jezera stanovat tam, kde stál můj dům, vzpomeňte si na kluka s chlebem v kapse. A když budete umět něco víc než ostatní, podejte jim ruku. Děkuji Vám, že jste u mě poseděli. A nezapomeňte na mne.

Váš Adolf Martin Pleischl

4. Tak ji označuje studie W. Oberhummera a L. Bittnerové, vydaná Rakouskou akademií věd. ↩
5. Jméno mé ženy prameny neuvádějí. Podle vzpomínek mých potomků pocházela z pražského rodu Pštrossů. ↩