Sergej Sergejevič Prokofjev

Kapitola 1

Chlapec, co porazil budoucího mistra světa

V lednu 1914 jsem si do deníku zapsal, že jsem právě potkal muže naprosto neodolatelného. Živý, hezký, bystrý – a hlavně génius. Mluvím o Josému Raúlu Capablankovi, kterého jste možná znal jako pozdějšího mistra světa v šachu. Tehdy ještě mistrem nebyl, ale hrál, jako by se na šachovnici narodil, a v Petrohradě odehrál hned tři simultánky, kde jsem si proti němu sedl i já.

První partii jsem prohrál. Druhou taky. Jen tak mezi námi, po té druhé prohře jsem měl sto chutí vstát od stolku a jít domů. Ale u třetí, v květnu téhož roku, se něco zlomilo – a vyhrál jsem. Do deníku jsem si to zapsal snad hrději, než kdybych tu noc dopsal novou skladbu. Někdy si říkám, že kdybych se nestal hudebníkem, možná bych se živil právě šachem. Ale hudba mě měla dřív.

Ke klavíru mě posadila matka, když mi byly tři roky. V devíti jsem měl hotovou svou první operu – dětskou, naivní, ale opravdovou.

Když mi bylo jedenáct, přijel k nám na léto do Soncovky skladatel Reinhold Glière a stal se mým prvním opravdovým učitelem. Naučil mě, že hudbu nestačí jen cítit – dá se i stavět, kus po kuse, jako dům. Na jeho radu jsem se pustil do své první symfonie, ještě než mi bylo dvanáct.

Ve třinácti jsem už seděl na petrohradské konzervatoři – nejmladší ze všech. Skladatel Alexandr Glazunov, který mě tam přivedl, prý matce řekl, že by byl hřích mě tam neposlat. Orchestraci mě učil sám Nikolaj Rimskij-Korsakov – muž, kterého jste možná poznali z jiného sešitu naší série – přísný, ale spravedlivý učitel.

Kapitola 2

Vlk za čtyři dny

V roce 1936 mě oslovila Natalja Sacová, ředitelka moskevského Ústředního dětského divadla, s prosbou o hudební pohádku pro děti. Dala mi text od básníka, kterého mi doporučila – přečetl jsem si ho a odmítl. Samá klišé, obraty, které jsem slyšel už stokrát. Řekl jsem si, že si to napíšu radši sám.

Tak vznikl Petr a vlk – celý, i s textem, za pouhé čtyři dny. Nevím, jestli to bylo tou jarní náladou, nebo tím, že jsem konečně psal přesně to, co jsem chtěl, ne co po mně někdo chtěl slyšet.

Nejradši mám na tom kousku jeden nápad: každá postava dostala svůj vlastní nástroj, jako by měla vlastní hlas. Ptáček zpívá na flétnu, kachna kváká hobojem, kočka se plíží na klarinetu, dědeček bručí na fagot, vlka ohlašují tři lesní rohy a lovce bicí. A Petr, ten klučina, co se ničeho nebojí? Tomu jsem dal celý smyčcový orchestr – celou rodinu houslí, viol a violoncell –, aby bylo hned jasné, kdo je v tom příběhu nejsilnější.

Premiéru jsem 2. května 1936 dirigoval sám, ve Velkém sále moskevské konzervatoře. O tři dny později to zahráli znovu, přímo v dětském divadle, s vypravováním samotné Natalje Sacové.

Ten samý rok jsem se s rodinou přestěhoval natrvalo do Moskvy. Byl v tom stesk po domově – celý život jsem se cítil jako Rus, i když jsem dvě desetiletí prožil v Paříži a všude jinde po světě. Ale nebyla to jen touha vrátit se: sovětské úřady mi tehdy daly najevo, že pokud se nepřestěhuji, nebudu v Rusku už vůbec vítán. Netušil jsem, jak draho mě to rozhodnutí jednou bude stát.

Kapitola 3

Rok 1948

V únoru 1948 mě spolu se Šostakovičem a dalšími skladateli, které jste možná poznali z jiných sešitů naší série, oficiálně odsoudili za takzvaný "formalismus" — hudbu prý příliš cizí duchu sovětského lidu. Přišel jsem kvůli tomu o pravidelný příjem přes noc.

Ve stejném roce jsem se rozvedl s Linou, svou první ženou, a oženil se s Mirou Mendelsonovou. Manželství s Linou jsme uzavřeli v roce 1923 v Německu — a sovětské úřady je teď prohlásily za neplatné, protože nebylo nikdy oficiálně zapsáno v Sovětském svazu. Lina se tak ze dne na den ocitla bez ochrany, kterou jí dřív dávalo jméno slavného manžela — jen jako cizinka, Španělka, v zemi, která takové lidi tehdy podezírala z čehokoliv.

20. února 1948, ve dvě hodiny ráno, si pro ni přišla tajná policie. Obvinili ji ze špionáže. Odsoudili ji na dvacet let nucených prací na Sibiři; propuštěna byla až po osmi letech. Nikdy jsem se z toho pocitu viny nevzpamatoval — a jejího propuštění jsem se už nedožil.

Zemřel jsem 5. března 1953 — přesně ten samý den jako Stalin. Na můj pohřeb nezbyly žádné květiny; všechny byly vykoupené pro toho druhého. Tři dny se ani nedalo vynést mé tělo z bytu, tak našlapaly davy truchlících za diktátora u Rudého náměstí. Nesehnal se jediný živý hudebník — všichni museli hrát jemu. Klavírista Svjatoslav Richter, který kdysi premiéroval dvě moje sonáty, položil na mou rakev aspoň jedinou borovou větvičku. A protože nikdo nemohl přijít zahrát, pustili z gramofonu nahrávku pohřebního pochodu z mé vlastní Romea a Julie — mou hudbu, na mém pohřbu, z reproduktoru.

Jedna houslistka, kterou tehdy přinutili hrát u Stalinovy rakve, se prý rozplakala a řekla kolegům: "Nepláču pro Stalina, ale pro Prokofjeva." Jen tak mezi námi — to je možná ten nejupřímnější přípitek, jaký jsem kdy dostal.

Když se dnes ohlížím, nezůstalo mi nic z toho, co se tehdy zdálo důležité — tituly, přízeň státu, dokonce ani vlastní pohřeb. Zůstalo jen to, co jsem napsal pro Vás: notový zápis, který teď třeba držíte v ruce, nebo posloucháte na dálku. To se nakonec ukázalo jako jediné, co si člověk odnese dál.

Váš Sergej Prokofjev