Sergej Vasiljevič Rachmaninov

Kapitola 1

Chlapec, který přišel o všechno

Narodil jsem se prvního dubna 1873 na rodinném panství Oneg poblíž Novgorodu, jako syn bývalého armádního důstojníka. Otec miloval karty víc než cokoliv jiného, a tak jsme jedno panství za druhým ztráceli — nakonec jsme přišli o všech pět, která kdy naše rodina vlastnila.

Rok 1882 mi vzal víc, než na kolik jsem si tehdy vůbec troufal pomyslet. V devíti letech jsme přišli o poslední panství, Oneg, vydražené kvůli dluhům. Téhož roku zemřela moje sestra Sofie, bylo jí třináct, na záškrt. A otec od nás odešel. Přestěhovali jsme se s matkou do malého bytu v Petrohradě a já jsem se z klukovského statkářského dětství přes noc ocitl někde úplně jinde.

Zachránila mě hudba, a přísnost. Poslali mě do Moskvy, k učiteli Nikolaji Zverevovi, který mě vzal k sobě do domu spolu s dalšími chlapci — jedním z nich byl i Alexandr Skrjabin, se kterým jsme pak vyrůstali bok po boku u klavíru. Byl to tvrdý režim, časné vstávání, hodiny cvičení, žádné slitování — ale právě tam ze mě vyrostl skutečný hudebník. V roce 1892 jsem na konzervatoři získal Velkou zlatou medaili; Saša dostal jen medaili za klavírní hru. Jen tak mezi námi — tehdy jsem ještě netušil, jak draho mě to vítězství jednou bude stát.

Ještě jako sedmnáctiletý student jsem skládal zkušební skladbu z harmonie a v porotě seděl sám Petr Iljič Čajkovskij — tehdy nejobdivovanější ruský skladatel. Prý o mně tenkrát prohlásil, že mi předpovídá velkou budoucnost. O pár let později, na premiéře mé absolventské opery Aleko, seděl znovu v hledišti a nadšeně tleskal; přátelům pak napsal, že se mu dílo moc líbilo. Bylo to jedno z posledních setkání, které jsme spolu měli — na podzim téhož roku 1893 Čajkovskij zemřel.

Kapitola 2

Sedm egyptských ran

Dvacátého osmého března 1897 se v Petrohradě konala premiéra mé první symfonie. Nedopadlo to dobře — recenze byly zdrcující a já jsem ze sálu utekl dřív, než dozněly poslední takty. Sám jsem tomu později říkal nejbolestnější hodina svého života.

Co následovalo, netrvalo dny ani týdny, ale skoro tři roky. Přestal jsem věřit, že vůbec umím skládat. Nedokázal jsem napsat jedinou notu, aniž bych slyšel tu zdrcující kritiku znovu a znovu. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí — někdy člověka nezlomí neúspěch samotný, ale to, co si o sobě kvůli němu začne myslet.

Pomoc přišla od doktora Nikolaje Dahla, neurologa, který mě na jaře 1900 každý den po několik měsíců hypnotizoval a opakoval mi jednu a tutéž myšlenku: že napíšu koncert, a že bude dobrý. Nevím, jestli byste mi věřili, že něco takového může fungovat — ale fungovalo to. Během následujícího roku jsem dokončil Klavírní koncert č. 2 a věnoval jsem ho jemu.

Ten koncert dodnes patří k tomu nejmilovanějšímu, co jsem kdy napsal. Nevznikl navzdory těm třem ztraceným rokům, ale kvůli nim — jako důkaz, že se dá začít znovu, i když si člověk sám sobě přestal věřit.

I v té nejtemnější době jsem měl vedle sebe přítele, díky kterému jsem se dokázal aspoň na chvíli smát — basistu Fjodora Šaljapina. V lednu 1900 jsme spolu, navzdory vlastnímu ostychu, navštívili Lva Nikolajeviče Tolstého a zazpívali mu pár písní. Šaljapin o našich společných koncertech říkával, že když hraju na klavír, nezpívá sám — zpíváme spolu oba. To přátelství mi vydrželo až do jeho smrti v roce 1938.

Kapitola 3

Vlast, kterou jsem nesl s sebou

Manželku Natalii, svou sestřenici, jsem si vzal v roce 1902 — kvůli příbuznosti jsme museli žádat o zvláštní carské povolení. Měli jsme spolu dvě dcery, Irinu a Taťánu, a Natalie mi zůstala oporou přes všechno, co ještě mělo přijít.

V prosinci 1917 jsme z Ruska odjeli natrvalo, oficiálně na koncert do Stockholmu. Se sebou jsme si vzali jen pár kufrů a pět set vypůjčených rublů — účty jsme měli zmrazené. Panství Ivanovka, kde jsem napsal většinu své ruské hudby, revolucionáři zpustošili; už nikdy jsem se tam nevrátil.

Na Západě jsem se ze dne na den musel stát koncertujícím virtuózem, abych uživil rodinu — skládat jsem pak stihl jen zlomek toho, co dřív. Za posledních pětadvacet let života mi z toho vzešlo jen šest větších děl. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: člověk si nevybírá, čemu bude věnovat čas, když jde o přežití.

Jedno z mála velkých děl, které mi v emigraci ještě vzniklo, byla Symfonie č. 3 a moll — kritici v ní slyší stesk po domově, který jsem už nikdy neviděl, a mají pravdu.

Občanství Spojených států jsem získal prvního února 1943 — necelé dva měsíce před svými sedmdesátými narozeninami, kterých jsem se nedožil o pouhé čtyři dny. Zemřel jsem v Beverly Hills na melanom. Ať se cítíte doma kdekoliv, přeju Vám, ať to místo nikdy neztratíte tak, jako jsem ho ztratil já.

Váš Sergej Vasiljevič Rachmaninov