Antonín Rejcha

Kapitola 1

Kluk, který hledal, kam patří

Když jsem byl malý, netušil jsem, že jednou budu učit hudbu v Paříži. Tehdy jsem jen hledal místo, kam bych patřil. Posaďte se, prosím. Nebojte se, nebude to přednáška — těch jsem v životě odříkal dost.

Narodil jsem se 26. února 1770 v Praze, v domě U Vorlů v Kozí ulici na Starém Městě, a druhý den mě pokřtili v Týnském chrámu. Tatínek Šimon byl vyučený pekař a hrál jako městský pištec. Nepamatuji si ho. Zemřel, když mi bylo asi deset měsíců. Maminka se brzy znovu vdala a já jsem v tom novém domově nějak nenašel své místo.

A tak jsem jednoho dne, bylo mi jedenáct, utekl. Sám, pěšky a bez velkého rozmýšlení — do Klatov, za dědečkem Václavem. Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: dítě neumí vysvětlit, co ho trápí, ale nohy to vědí dřív než hlava.

Dědeček mě přijal, ale brzy se mě ujal strýc. Josef Rejcha byl violoncellista a koncertní mistr u knížete Oettingen-Wallersteina v Bavorsku a jeho žena Lucie byla rozená Francouzka. Od ní jsem se naučil francouzsky — a to se mi, jak uvidíte, jednou náramně hodilo. Strýc mě učil hrát na flétnu, housle a klavír. A tehdy jsem poprvé ucítil, že hudba je něco, na co se můžu spolehnout. Lidé odcházejí, domovy se mění, ale stupnice zůstává stupnicí.

V roce 1785 se strýc stal kapelníkem kurfiřtské kapely v Bonnu a vzal mě s sebou. Bylo mi patnáct a hrál jsem v orchestru na flétnu. A teď Vám povím, kdo seděl kousek ode mě: kluk z Bonnu, stejně starý jako já, narozený také v roce 1770. Hrál na violu a k tomu byl dvorním varhaníkem. Jmenoval se Ludwig van Beethoven.

Nebyli jsme slavní. Byli jsme dva mladí muzikanti, kteří po zkoušce nechtěli jít domů, protože se jim v hlavě pořád ještě ozývala hudba. Učili jsme se u pana Neefeho¹ a 14. května 1789 jsme se oba zapsali na bonnskou univerzitu. Seděli jsme ve stejném orchestru a možná jsme oba cítili, že hudba může být mnohem větší, než jsme tehdy tušili. Později jsem o nás napsal, že jsme byli nerozluční jako Orestés a Pyladés².

Jenže v roce 1794 přišla do Bonnu francouzská vojska, kurfiřt utekl a kapela se rozpadla. Bylo mi čtyřiadvacet a podruhé v životě jsem přišel o domov. Tentokrát jsem ale neutíkal jako vyděšený kluk. Sbalil jsem noty a vydal se na sever, do Hamburku. Měl jsem plán — i když jsem o něm zatím věděl jen já.

1. Christian Gottlob Neefe (1748–1798) — dvorní varhaník a skladatel v Bonnu, Beethovenův nejdůležitější učitel z mládí. ↩
2. Orestés a Pyladés — dvojice nejvěrnějších přátel z řeckých bájí. ↩

Kapitola 2

Laboratoř melodie

V Hamburku jsem si dal slib: už nebudu cestovat po koncertech jako virtuos. Chtěl jsem hudbě porozumět, ne ji jen předvádět. Živil jsem se tím, že jsem učil harmonii, skladbu a klavír, a ve volných chvílích jsem studoval matematiku, fyziku, astronomii a filozofii. Možná si říkáte, že jsem se trochu pomátl. Muzikant a hvězdy?

Mně to ale dávalo smysl. Nestačilo mi vědět, že něco funguje. Chtěl jsem vědět proč. Proč jedna melodie zůstane v hlavě celý den a jiná zmizí dřív, než dozní? Proč nás některé tóny uklidní a jiné nechají viset ve vzduchu jako nedořečenou větu? Hudba se pro mě stala laboratoří.

Pak jsem zkusil štěstí v Paříži a v roce 1802 jsem odjel do Vídně. Tam jsem se spřátelil s panem Josephem Haydnem, potkal se se Salierim a znovu jsem objal Ludwiga. Napsal jsem tam 36 fug pro klavír podle „nového systému“ a věnoval je Haydnovi. Některé jsou v taktech, které by si jiní netroufli ani napsat. Během života jsem psal v 5/8, 7/8, dokonce v 11/8. Ludwigovi se to nelíbilo — v dopise napsal, že taková fuga už vlastně není fuga. Nezlobil jsem se. Kdo zkouší nové cesty, musí unést, že po nich s ním nepůjde každý. Když Vídeň v roce 1805 obsadili Francouzi, tlumočil jsem starému Haydnovi — vidíte, ta francouzština od tety Lucie!

Ne všechno se ale dařilo. V roce 1806 jsem jel do Lipska uvést svou kantátu Lenore — a uvízl jsem ve městě obklíčeném vojsky. Utratil jsem tam všechny úspory a vrátil se s prázdnou. Na té cestě jsem se ale zastavil v Praze a poprvé od svého dětského útěku jsem znovu viděl maminku. Nevím, jestli Vám to mohu takhle říct, ale ze všech koncertů té doby si pamatuji nejlíp právě tohle setkání.

V roce 1808 se schylovalo k další válce a já se v osmatřiceti rozhodl začít znovu, natrvalo v Paříži. A tam jsem v roce 1814 vydal knihu, na kterou jsem byl vlastně nejvíc pyšný: Traité de mélodie — Pojednání o melodii. Všichni tehdy psali učebnice o akordech. Já chtěl napsat, jak se dělá to, co si člověk pobrukuje cestou domů.

Přemýšlel jsem o melodii jako o řeči. Krátký motiv je jako pár slov. Hudební fráze je jako věta. Kadence³ je jako čárka, kde se nadechnete, nebo jako tečka, kde se myšlenka uzavře. A několik vět dohromady vypráví celý hudební příběh. Melodie nemá být jen řada tónů. Musí mít směr, dech a myšlenku.

A teď bych Vás rád pozval do své malé dílny. Nemusíte umět noty — stačí piano, flétna, zobcovka, nebo třeba jen hlas. Vezměte si čtyři tóny: G – A – H – D. Nic víc.

Za prvé: zahrajte si je pomalu a poslouchejte, kam míří. Za druhé: změňte rytmus — dva tóny zrychlete, poslední nechte znít déle. Za třetí: posuňte celý motiv o kousek výš nebo níž. Za čtvrté: vymyslete otázku, která skončí jakoby na čárce, a odpověď, která se vrátí domů na G. A za páté: spojte otázku s odpovědí — a máte osm taktů. Malou melodii, kterou před Vámi nikdo nezahrál přesně takhle.

Nevymýšlejte pokaždé něco úplně nového. Zkuste nejprve zjistit, co všechno se skrývá v jediné malé myšlence. Uvidíte, že je jí víc, než se zdá.

3. Kadence — závěrečný obrat melodie nebo harmonie, který frázi uzavírá; může znít jako otázka, nebo jako odpověď. ↩

Kapitola 3

Učitel budoucích mistrů

V Paříži jsem se konečně usadil. A víte, co mi tam udělalo největší radost? Pět dechových nástrojů. Flétna, hoboj, klarinet, lesní roh a fagot — každý zní úplně jinak, jeden jako ptáček, druhý jako lovecký roh, třetí jako dědeček, co si brouká pod vousy. Jak je spojit, aby zněly jako jeden hlas? Mně to připadalo jako ta nejkrásnější hádanka.

Od roku 1811 jsem pro ně psal kvintety a nakonec jich vyšlo čtyřiadvacet. Hráli je nejlepší pařížští muzikanti — flétnista Guillou, hobojista Vogt, klarinetista Bouffil, hornista Dauprat a fagotista Henry — od roku 1817 celé cykly ve foyer divadla Favart. Lidé chodili znovu a znovu. A jeden německý hudební časopis tehdy napsal, že jestli se dá v tomhle oboru překonat Haydn, pak jsem to dokázal já. Ve svém životopise jsem si pak trochu nafoukaně napsal, že jsem dechový kvintet vymyslel. Jen tak mezi námi: psali pro něj i jiní přede mnou. Já jsem ho ale ustálil a proslavil.

Na začátku roku 1818 jsem se stal profesorem kontrapunktu⁴ a fugy na pařížské konzervatoři. Ten podzim jsem se oženil s Virginií Enaustovou a narodily se nám dvě dcery, Antoinetta a Mathilda. Kluk, který kdysi utekl z domova, měl najednou vlastní domov.

A teď ti žáci. V roce 1826 mi do třídy poslal ředitel Cherubini mladého, vznětlivého Hectora Berlioze. Ano, toho Berlioze, o kterém už možná máte v téhle sérii sešit. Na hodinách se hodně ptal a já mu vysvětloval nejen, co pravidla říkají, ale hlavně proč platí. Později o mně napsal, že jsem učil neobyčejně jasně. A taky, že moje kvintety jsou „trochu chladné“. No — každý učitel musí něco snést. A prozradil i to, že jsem fugy na slovo „Amen“ nazval barbarstvím — a když se mě zeptal, proč je tedy sám píšu, odpověděl jsem prý: „Protože je píšou všichni.“

U mě se učili i Charles Gounod a Adolphe Adam, soukromě Franz Liszt a v posledním roce mého života mladý César Franck. Představte si to: já učím přemýšlet o skladbě — a Berlioz pak naučí celý svět přemýšlet o orchestru. Možná nikdy nevíme, kam až doputuje myšlenka, kterou někomu předáme.

Experimentoval jsem celý život. Přemýšlel jsem o čtvrttónech, o hudbě bez taktových čar, o skladbách, kde dva nástroje hrají najednou ve dvou různých tóninách. Psal jsem hudbu, které má doba ještě úplně nerozuměla. Nebyl jsem žádný nepochopený génius — spíš zvědavec, který se nebál zkusit, co se stane, když se pravidlo trochu ohne.

V roce 1829 jsem se stal francouzským občanem, dostal jsem Čestnou legii a v roce 1835 mě zvolili do Akademie krásných umění. Ale srdce zůstalo trochu v Praze — proto jsem do jednoho kvintetu schoval českou písničku.

Odešel jsem 28. května 1836 v Paříži, na zápal plic, a odpočívám na hřbitově Père-Lachaise. Co po mně zůstane? Nejen skladby. Nejen knihy. Ale myšlenka, že hudební tvorba se dá zkoumat, učit a předávat dál — a přitom se z ní nevytratí fantazie. Pravidla jsem nikdy nepovažoval za klec. Měla nám pomoci pochopit hudbu natolik dobře, abychom se nebáli hledat vlastní cestu.

Tak Vám tedy na rozloučenou přeji jediné: až budete mít pocit, že nikam nepatříte, vezměte si čtyři tóny a zkuste z nich něco postavit. Mně to kdysi pomohlo najít domov. Kdo ví — třeba pomůže i Vám.

Váš Antonín Rejcha

4. Kontrapunkt — umění vést několik samostatných melodií současně tak, aby spolu dobře zněly; fuga je jeho nejpřísnější podoba. ↩