Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov

Kapitola 1

Chlapec od moře

Narodil jsem se v Tichvinu, v rodině, kde se hudbě mnoho pozornosti nevěnovalo – u nás doma se ctila spíš tradice námořní. A přece se prý moje nadání projevilo dřív, než jsem sám uměl mluvit – matka říkávala, že jsem ve dvou letech poznal každou melodii, kterou mi zazpívala, a ve třech nebo čtyřech jsem otci bubnoval na buben v rytmu, když hrál na klavír. V šesti letech jsem se konečně dostal ke klavíru sám a v devíti jsem napsal svou první skladbu – malou předehru, na kterou jsem byl nesmírně pyšný, i když dnes vím, že to byly jen dětské pokusy. Můj starší bratr byl u loďstva a já jsem šel v jeho stopách, i když hudba ve mně tiše rostla dál.

V osmnácti mě učitel seznámil s třemi mladými muži, ze kterých tehdy ještě nikdo netušil, že jednou budou znít po celém světě – Balakirevem, Kjuím a Musorgským. Jen tak mezi námi, tehdy jsem netušil, že právě tahle náhodná známost mi jednou obrátí celý život.

Pak přišly roky na moři – New York, Rio de Janeiro, Londýn. Zatímco moji spolubratři sledovali obzor, já jsem v hlavě skládal pomalou větu své první symfonie. A tady Vám musím přiznat něco, o čem se moc neví: já jsem hudbu odjakživa viděl v barvách. Každý tón měl pro mě svou vlastní barvu, stejně jistou jako výšku nebo délku – C bylo bílé jako sníh, D světle žluté, E safírově modré, F zelené jako jarní tráva, G zlatohnědé, A růžové a H tmavě modré, jako noční obloha. Nacházel jsem je všude kolem sebe – v barvě mraků, ve svitu slunce, v polární záři. Nevím, jestli si to dovedete představit, ale pro mě to nikdy nebyla metafora – bylo to prostě tak, jak jsem svět slyšel a viděl zároveň.

Kapitola 2

Byt s Musorgským

Po návratu domů jsem se, ač bez formálního vzdělání v kompozici, ocitl na konzervatoři jako učitel – musel jsem se tajně učit každý večer, abych byl aspoň o krok před svými žáky. V té době jsem bydlel v jednom bytě s Musorgským. Vídali jsme se denně, sdíleli jsme nápady i starosti, a když v roce 1881 zemřel, zanechal po sobě hudbu ve značném nepořádku. Vzal jsem si ji k srdci jako svou vlastní povinnost – dokončil jsem Soročinský jarmark, upravil Chovanštinu i Borise Godunova. Vždyť to znáte, jak to bývá mezi přáteli – někdy se člověk stará víc o dílo druhého než o svoje vlastní.

V roce 1872 jsem se oženil s Naděždou Purgoldovou, vynikající pianistkou, která mě po celý život podporovala a připravovala klavírní úpravy mých děl. O rok později jsem konečně opustil vojenskou kariéru – přítel z ministerstva námořnictva mi vymohl místo inspektora hudebních těles, a tak se poprvé v životě oba moje světy, moře i hudba, spojily do jednoho místa. Měli jsme s Naděždou sedm dětí a ona stála při mně i ve chvílích, kdy jsem si sám nebyl jistý, jestli má moje hudba vůbec nějakou cenu.

Kapitola 3

Šeherezáda a co zůstalo

Po letech věnovaných operám jsem se vrátil k orchestrální hudbě a napsal Šeherezádu – hudební vyprávění tisíce a jedné noci, sultán a jeho vypravěčka, bouře a dálky, které jsem sám kdysi poznal na moři. Tahle skladba mi otevřela dveře do světa – zněla v Paříži, Berlíně, Miláně.

Na počátku devadesátých let jsem prošel obdobím, o kterém se mi nemluví lehce – ztratil jsem chuť tvořit, přemýšlel jsem, jestli má vůbec smysl, co dělám. Vydrželo to nějakou dobu, než mě zase přemohla nová vlna chuti do práce. Vrátil jsem se k opeře a do konce života jich napsal dvanáct – většina z nich čerpá z pohádek a lidových příběhů, které jsem miloval odjakživa: Sněhurka, Sadko, Pohádka o caru Saltánovi, a nakonec Zlatý kohoutek, kterého jsem se, jen tak mezi námi, ani nedožil na jevišti – premiéru měl až rok po mé smrti.

V letech 1905 až 1907, kdy se v Rusku bouřili studenti, jsem se postavil na jejich stranu a otevřeně kritizoval vedení konzervatoře. Stálo mě to místo, ale nelituji toho – některé věci člověk musí říct nahlas, i když ho to stojí klid.

Učil jsem mladé, kteří mě později přerostli – Stravinského, Prokofjeva. A jen tak mezi námi, jednu mou drobnou skladbu z opery o caru Saltánovi, Let čmeláka, dnes zná snad každý hudebník na světě, i když mnohdy netuší, kdo ji složil. Zemřel jsem v červnu 1908 na svém statku, ve věku čtyřiašedesáti let. Ať Vás dál baví hledat barvy v mé hudbě, tak jako jsem je hledal já.

Váš Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov