Alexandr Nikolajevič Skrjabin

Kapitola 1

Chlapec, který slyšel barvy

Narodil jsem se 6. ledna 1872 v Moskvě, do rodiny s dlouhou úřednickou a vojenskou tradicí — otec byl diplomat, později konzul kdesi v Osmanské říši, a doma jsem ho vídal jen zřídka. Matka Ljubov byla koncertní klavíristka, žačka slavného Leszetyckého. Zemřela na tuberkulózu, když mi nebyl ještě ani rok. Neznal jsem ji prakticky vůbec — a přesto jsem od ní zdědil snad to nejdůležitější, co jsem kdy dostal do vínku.

Vychovaly mě babička a teta Ljubov Alexandrovna, otcova svobodná sestra, a dělaly to s láskou, která se do jednoho dítěte snad ani nemohla vejít. Byl jsem jediné dítě v domácnosti plné žen, které mi odpustily úplně všechno — prý jsem uměl tetu ukřičet, dokud mi znovu a znovu nezahrála na klavír, a než jsem se pořádně naučil mluvit, stavěl jsem si z krabiček a špejlí vlastní, malé "klavíry". Jen tak mezi námi — asi jsem se s hudbou narodil, ne se k ní teprve propracoval.

Tóny jsem odjakživa neslyšel jen ušima, ale i jako barvy — o tom se dozvíte víc v rámečku vedle. Tahle zvláštnost mě provázela celý život a nakonec se stala jádrem největších věcí, které jsem napsal. Ale to je řeč o hodně let dopředu.

Rodina ode mě čekala vojenskou dráhu, a tak jsem v deseti letech nastoupil na Druhý moskevský kadetní sbor. Naštěstí mi při tom nikdo nebránil brát soukromé hodiny hudby, a brzy jsem se dostal do domácnosti Nikolaje Zvereva — přísného pedagoga, který si k sobě bral bydlet jen hrstku nejnadanějších chlapců v Moskvě a dřel je do úmoru. Bydlel jsem tam bok po boku s klukem, o kterém jste určitě slyšeli mnohem víc než o mně: Sergejem Rachmaninovem.

Zverev nás dva i naše spolubydlící neustále stavěl proti sobě — kdo zahraje těžší kus, kdo zapůsobí víc. Bral jsem to smrtelně vážně. A právě ta touha vyniknout za každou cenu mi o pár let později málem zlomila kariéru dřív, než vůbec pořádně začala.

Kapitola 2

Ruka, která mě zradila

V roce 1888 jsem nastoupil na moskevskou konzervatoř — klavír u Vasilije Safonova, kontrapunkt u Sergeje Tanějeva. Chtěl jsem být nejlepší pianista, jakého Moskva kdy viděla, a měl jsem k tomu, myslím, docela slušně nakročeno.

V létě 1891, v devatenácti letech, mě dohnala vlastní ctižádost. Spolužák Josef Lhévinne tehdy oslňoval všechny kolem Lisztovou strašlivě obtížnou parafrází na Dona Juana. Nemohl jsem to nechat jen tak — začal jsem cvičit tenhle kus a k tomu ještě Balakirevův Islamej, snad nejtěžší skladbu, jaká se pro klavír tehdy psala, hodiny a hodiny denně, dokud jsem si nepřetáhl šlachy v pravé ruce.

Lékaři mi řekli, že je to nevratné. Zapsal jsem si tehdy do deníku, že to byla "nejtěžší událost mého života... překážka mým nejvyšším cílům". Měl jsem dvacet let a byl jsem přesvědčený, že je po všem.

Místo rezignace jsem tu bolest přelil do noty. Sonátu č. 1 f moll, op. 6, jsem napsal přímo v tom nejhorším období — a sám jsem ji později označil za výkřik proti Bohu a proti osudu. Moll v ní není teoretická poznámka, je to přesný otisk té zimy. A protože pravá ruka dál bolela, začal jsem psát hudbu, která staví na širokých rozkládaných akordech v levé ruce mnohem víc, než bylo tehdy zvykem — dodnes se podle toho moje skladby dají poznat na první poslech.

V roce 1894 mě v Petrohradě uslyšel hrát bohatý nakladatel a mecenáš Mitrofan Beljajev. Stal se mým vydavatelem, přítelem a — protože jsem s penězi nikdy moc neuměl zacházet — i mou záchrannou sítí. Financoval mi velké evropské turné v roce 1895: Paříž, Berlín, Brusel, Amsterdam. Během pár let ze mě udělal jméno, kterému se v novinách začalo říkat "ruský Chopin".

V roce 1897 jsem se oženil s klavíristkou Věrou Ivanovnou a o rok později se nám narodila dcera Rimma. Poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem vyhrál — slávu, rodinu, jistotu. Netušil jsem, jak rychle mi to všechno zase začne unikat mezi prsty.

Kapitola 3

Mysterium, které jsem nestihl dopsat

Čím dál víc jsem věřil, že hudba dokáže víc, než jen znít. Četl jsem teozofické spisy, Nietzscheho, a postupně jsem si vypěstoval přesvědčení, že jsem povolaný k něčemu obřímu — že dokážu skrz zvuk a barvu proměnit vědomí celého lidstva. Znělo to v mé hlavě úplně logicky. Prométheus, Báseň ohně, byl první krok: orchestr, sbor, klavír a k tomu barevné světlo, které se mělo lít do sálu společně s hudbou. Diváci v Moskvě v roce 1911 nezažili nic podobného.

Ta krása měla ale svou cenu. Koncem roku 1903 zemřel Beljajev, můj mecenáš, a s ním i moje finanční jistota — nové vedení nakladatelství mi honoráře snížilo na polovinu. Přestěhoval jsem se s rodinou do Švýcarska a později do Ženevy, kde jsme s Taťánou Fjodorovnou Šlöcerovou, ženou, pro kterou jsem tehdy opustil Věru, žili doslova z ničeho. A jako by toho nebylo dost, v roce 1905 mi na vážnou nemoc zemřela sedmiletá dcera Rimma, moje nejmilejší z dětí. Stál jsem nad jejím hrobem a brečel jsem tam jako malé dítě.

S Taťánou se nám postupně narodilo dalších pět dětí. Jedno z nich, syn Julian, zdědil přesně to, co jsem měl já — sluch pro barvy a neuvěřitelný cit pro klavír. Po mé smrti, ještě jako malý chlapec, začal skládat vlastní preludia v mé harmonii tak přesvědčivě, že si lidé šeptali, jestli po mně nezdědil víc, než je vůbec možné.

V sobotu 18. dubna 1915 jsem si nad rtem nahmatal malý pupínek. Během týdne se z něj stal furunkl a z furunklu otrava krve. Lékaři už nezmohli nic. Umíral jsem s horečkou přes čtyřicet stupňů a poslední, co jsem prý vykřikl, bylo: "Tohle je katastrofa!" Zemřel jsem 27. dubna 1915 v Moskvě, ve třiačtyřiceti letech. Mysterium zůstalo navždy nedopsané.

Jen tak mezi námi — nejhorší na tom všem nebyla moje vlastní smrt. O čtyři roky později, v červnu 1919, se Julian, kterému bylo teprve jedenáct, utopil v Dněpru u Kyjeva. Dvě nedopsaná díla v jedné rodině, obě přerušená přesně ve chvíli, kdy začínala být vidět jejich velikost. Nevím, co si o tom mám myslet, ani po sto letech.

Chtěl jsem hudbou proměnit celý svět, jedním jediným obřadem v horách. Nepovedlo se mi to tak, jak jsem si to vysnil. Ale pokaždé, když si někdo, kdo o mně v životě neslyšel, pustí mou etudu nebo Báseň ohně a najednou neví, proč mu je najednou tak zvláštně, barevně dobře — říkám si, že jsem se ke svému snu možná přece jen aspoň trochu přiblížil.

Váš Alexandr Skrjabin