Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič

Kapitola 1

Chlapec z Petrohradu

Posaďte se, uvařím nám kávu a povyprávím Vám, jak to všechno začalo. Narodil jsem se 25. září 1906 v Petrohradě. Hudbu jsem měl v rodině odjakživa – matka byla vzdělaná pianistka a v devíti letech mě sama posadila poprvé ke klavíru. Brzy bylo jasné, že to se mnou myslí vážně: v třinácti letech mě přijali na petrohradskou konzervatoř, přímo do třídy legendárního Alexandra Glazunova. Cítil jsem se jako v pohádce.

Jenže pohádka to zrovna nebyla. Jen tak mezi námi – ta léta, o kterých vyprávím s takovou lehkostí, patřila ve skutečnosti k těm nejtěžším v mém životě. V roce 1922, kdy mi bylo patnáct, mi na zápal plic zemřel otec. Rodina zůstala bez peněz a konzervatoř v zimě netopila. Abych ji aspoň trochu podpořil, hrával jsem na klavír v kině k němým filmům. Vždyť to znáte, jak to bývá – práci si člověk často nevybírá sám. A tuhle jsem, upřímně řečeno, nesnášel.

A přece jsem přesně v těch letech, kdy jsem sotva věděl, jak zaplatit uhlí, začal skládat svou absolventskou práci – 1. symfonii. Dokončil jsem ji v květnu 1925, v devatenácti letech, a moji profesoři byli tak nadšení, že sami navrhli veřejné provedení. Premiéru měla Leningradská filharmonie v květnu 1926 a publikum nadšením nevědělo kudy kam. Do roka mou symfonii dirigoval Bruno Walter s Berlínskými filharmoniky a Leopold Stokowski s Filadelfským orchestrem – přes noc, ještě ani ne dvacetiletý, jsem se stal skladatelem, o kterém se mluvilo po celém světě. Netušil jsem, že to zdaleka nebyla poslední zkouška života.

Kapitola 2

Sumbur místo hudby

Než Vám povím o tom nejtěžším, vězte, že to začalo triumfem. V lednu 1934 měla v Leningradě premiéru moje opera Lady Macbeth Mcenského újezdu, o dva dny později ji uvedli i v Moskvě. Sklidila obrovský úspěch – jen v Sovětském svazu se dočkala téměř dvou set repríz, a odtud zamířila dál do světa: hráli ji v Kodani, v Praze, v New Yorku i v Londýně. Ve dvaceti sedmi letech jsem měl pocit, že jsem konečně našel svůj vlastní hlas.

A pak, jen tak mezi námi, přišel jeden den, který všechno obrátil. 28. ledna 1936 vyšel v Pravdě nepodepsaný článek Sumbur místo hudby, který mou operu označil za hrubou, primitivní a cizí sovětskému publiku. Během pár týdnů zmizela ze všech repertoárů, kolegové se ode mě odvraceli a stáhl jsem i premiéru rozepsané 4. symfonie. Nevím, jestli Vám dovedu popsat, jaké to je, probudit se jednoho rána jako uznávaný skladatel a jít spát jako člověk, o kterém se raději nemluví.

Naučil jsem se žít jaksi dvojmo. Navenek jsem se choval, jak se ode mě čekalo – i 5. symfonie z roku 1937 nese podtitul 'odpověď sovětského umělce na spravedlivou kritiku'. Co jsem si opravdu myslel, jsem si nechával pro sebe. V únoru 1948 mě potkal podobný úder znovu – Ždanovův dekret mě se šesti dalšími skladateli odsoudil za 'formalismus' a připravil mě dočasně o místo na konzervatoři. Do přízně jsem se vrátil veřejnou kajícnou řečí a oratoriem Píseň lesů, které mi vyneslo Stalinovu cenu. Vždyť to znáte, jak to bývá – někdy člověk dělá věci, na které není hrdý, jen aby mohl dál dělat to, co miluje.

Nejvíc mi to všechno došlo v roce 1960, kdy jsem byl přesvědčen – ne úplně dobrovolně – vstoupit do komunistické strany. Krátce nato jsem v Drážďanech, kde jsem měl skládat filmovou hudbu, za tři horečnaté dny napsal svůj 8. smyčcový kvartet. Prostoupil jsem ho motivem, který nese mé vlastní jméno – v německém přepisu D. Sch. dává čtyři noty D, Es, C, H, tedy d, es, c, h – a nechal ho znít znovu a znovu jako podpis pod něčím, co jsem tehdy nedokázal říct nahlas. Kvartet nese věnování 'obětem fašismu a války' – ale jen tak mezi námi, sám jsem jednou naznačil, že by klidně mohl být věnovaný i skladateli, který ho napsal.

Kapitola 3

Devět srpnů

Teď Vám povím o skladbě, na kterou jsem nejpyšnější. Když v roce 1941 vypukla válka a Leningrad obklíčila německá armáda, začal jsem přímo v obleženém městě psát svou 7. symfonii. Dokončil jsem ji až po evakuaci do Kujbyševa, kde zazněla poprvé 5. března 1942 – ale to nejdůležitější provedení mělo teprve přijít.

9. srpna 1942 se moje symfonie hrála přímo v Leningradě, uprostřed obležení. Eliasberg musel hudebníky na zkoušky lákat příslibem přídavných porcí jídla – deník zkoušek zaznamenal věty jako 'Srabian je mrtvý. Petrov je nemocný.' nebo 'první housle umírají, bubeník zemřel cestou do práce'. Přesto se toho večera orchestr sešel a symfonie zazněla celá. Jen tak mezi námi, Eliasberg o tom později řekl, že v tu chvíli 'jsme vítězili nad bezcitným nacistickým válečným strojem' – a já mu dodnes věřím každé slovo.

Můj vztah k Československu byl vždycky vřelý – v letech 1946 a 1947 jsem přijel do Prahy na první ročníky Pražského jara a v roce 1947 mě na Hradě přijal prezident Edvard Beneš.

Poslední léta mě provázela stará známá dvojice – práce a nemoc. Od roku 1958 mi nemoc brala sílu v pravé ruce, přesto jsem komponoval dál. Třikrát jsem se oženil a v manželství jsem hledal oporu, kterou jsem venku často postrádal. Zemřel jsem 9. srpna 1975 v moskevské nemocnici – nevím, jestli je to jen náhoda, ale byl to přesně den, kdy před třiatřiceti lety zazněla moje symfonie v obleženém Leningradu.

Váš Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič