Igor Stravinskij

Kapitola 1

Chlapec obklopený operou

Posaďte se, uvařím nám kávu a povím Vám, jak to celé začalo. Narodil jsem se 17. června 1882 v Oranienbaumu nedaleko Petrohradu jako třetí syn operního pěvce a klavíristky. Náš dům byl plný not, zpěvu a hudebníků na návštěvě — a přesto rodiče chtěli, abych se stal právníkem, ne muzikantem. Práva jsem si v Petrohradě vážně zapsal a roku 1905 i dokončil.

Otcova smrt v listopadu 1902 mi ale nečekaně dala svobodu, po které jsem toužil: byl jsem najednou finančně samostatný a nikdo mi už nemohl bránit věnovat se hudbě naplno. Ještě téhož roku jsem začal chodit na soukromé hodiny k Nikolaji Rimskému-Korsakovovi — nejpřísnějšímu a nejpřesnějšímu učiteli, jakého jsem si mohl přát. Učil mě harmonii, kontrapunkt i instrumentaci až do roku 1908.

Jen tak mezi námi — ještě dlouho poté jsem se cítil spíš jako jeho žák než jako hotový skladatel. To se mělo brzy změnit.

Kapitola 2

Paříž, Ďagilev a noc, kdy se strhla bitka

Šestého února 1909 seděl na jednom petrohradském koncertu muž, který mi změnil život — impresário Sergej Ďagilev. Uslyšel dvě mé orchestrální skladbičky a hned mi nabídl spolupráci. Netušil jsem, že se stane mým mentorem i společníkem na dobrých dvacet let.

Pro jeho Ruský balet jsem napsal Ohnivého ptáka a 25. června 1910 ho uvedli v pařížské Opeře. Přes noc jsem se z osmadvacetiletého nikoho stal slavným — celá Paříž o mně najednou věděla. O rok později následoval Petruška a pak přišlo Svěcení jara.

Na premiéru 29. května 1913 nikdy nezapomenu, i když bych si to sám nejednou přál. Sotva se zvedla opona a diváci uviděli neotesané, poskakující tanečnice místo elegantního baletu, strhla se vřava. Lidé na sebe pokřikovali, mlátili se navzájem deštníky, fackovali se. Slyšel jsem, jak někdo křičí 'Přes hubu!' a jiný si ironicky žádá doktora a zubaře pro 'ty děvky ze šestnáctého okresu' — přitom to byly ty nejelegantnější pařížské dámy. Byl jsem tak vzteky bez sebe, že jsem odešel z hlediště a práskl za sebou dveřmi.

Vždyť to znáte, jak to v životě chodí: to, co jednu noc vypadá jako propadák, se druhý den může ukázat jako začátek něčeho, co přežije celé století. Svěcení jara dnes patří k nejhranějším skladbám dvacátého věku.

Kapitola 3

Sedm hudebníků na voze

Napřed Vám ale povím o něčem, na co jsem pyšný víc než na kterýkoliv skandál. V zimě na přelomu let 1917 a 1918 jsem žil ve švýcarském exilu a s penězi to bylo zlé — bolševická revoluce mi zmrazila veškerý majetek v Rusku a najednou jsem neměl skoro nic.

S básníkem Charlesem Ferdinandem Ramuzem, kterého mi představil dirigent Ernest Ansermet, a s malířem Reném Auberjonoisem jsme si řekli: když si nemůžeme dovolit velký orchestr, uděláme z nouze ctnost. Vymysleli jsme malé kočovné divadlo, snadné na přepravu, hratelné i v tom nejskromnějším sále — a pro Příběh vojáka jsem napsal part jen pro sedm hudebníků, po jednom z každé nástrojové rodiny. Místo bohaté ruské orchestrace jste tak najednou slyšeli každý nástroj zvlášť, jasně a obnaženě.

Premiéru jsme měli 28. září 1918 v lausannském divadle, řídil ji Ansermet, a měla úspěch. Plánované švýcarské turné nám ale zhatila španělská chřipka — nevím, jestli Vám to mohu říci, ale někdy mám pocit, že se bída a smůla v tom exilu do mě prostě zamilovaly a nechtěly mě pustit.

O dvacet let později mě čekala zkouška ještě těžší. Během necelého roku, mezi koncem roku 1938 a polovinou roku 1939, mi na tuberkulózu — tenkrát opravdu krutou a rozšířenou nemoc — zemřela dcera Ludmila, žena Kateřina i matka Anna. Sám jsem se stejnou nemocí nakazil taky. S Francií, kterou nad hlavou začala ohrožovat válka, jsem se rozloučil a odplul do Spojených států, kde jsem zůstal už napořád.

Ze všech zemí, které jsem kdy navštívil, mi zvlášť dlouho zůstalo v srdci Československo — byl jsem tam celkem třikrát: dvakrát v Praze, naposledy roku 1930 na koncertě s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Talicha, uspořádaném k poctě osmdesátých narozenin prezidenta Masaryka, a jednou, o tři roky později, v Ostravě. Řekl jsem tehdy, že nikde kromě Mexika se mi nedostalo tak nadšeného přijetí jako právě tam.

Zemřel jsem 6. dubna 1971 v New Yorku, osmaosmdesátiletý, po životě, který mě donutil začínat znovu víckrát, než jsem si kdy přál — a přesto mě to nikdy nepřestalo bavit.

Váš Igor Stravinskij