Nikola Tesla

Kapitola 1

Stroj, který běžel jen v mé hlavě

Zavřu oči a vidím ho. Kovový válec se otáčí, tiše bzučí, a když se zadívám pozorněji, poznám i to, že trochu hází — není dobře vyvážený. Tak v duchu posunu jednu součástku o kousek dál a pustím ho znovu. Teď běží hladce. A přitom jsem se ničeho ani nedotkl. Celý ten stroj stojí jen v mé hlavě.

Takhle jsem vynalézal celý život: stroj si nejdřív postavím a vyzkouším v představě a do dílny jdu, až když na něm nevidím chybu. Je to můj vlastní popis — nikdo mi do hlavy nenahlédl. Ale pro mě byly ty obrazy skutečné jako kámen a kov.

Kde se to ve mně vzalo? Narodil jsem se 10. července 1856 ve Smiljanu, malé vesnici v horách Liky¹. Tatínek Milutin byl pravoslavný kněz, vzdělaný muž a básník, a kázal v kostelíku hned vedle našeho domu.

Maminka Đuka (vyslovuje se zhruba „Ďuka“) byla ta nejvynalézavější bytost, jakou jsem kdy poznal. Sama si vymýšlela a vyráběla nářadí do domácnosti, předla a tkala. Celý život jsem si myslel, že jestli ve mně je něco z vynálezce, mám to po ní.

Doma jsme měli holuby, ovce a hejno hus, které se večer vracely z pastvy v dokonalém šiku. A já pořád něco zkoumal — dědovy hodiny jsem uměl rozebrat výborně, složit o poznání hůř.

Měl jsem staršího bratra Daneho. Byl nadaný ještě víc než já, a když mi bylo asi sedm, zemřel po nešťastném pádu z koně. Rodiče se z toho nikdy úplně nevzpamatovali a já jsem dlouho žil s pocitem, že cokoli udělám, bude vždycky menší než to, co by dokázal on.

Asi v té době mě začaly trápit zvláštní obrazy a záblesky světla před očima. Zahnat jsem je uměl jen tak, že jsem si schválně vybavil něco jiného — a tak jsem v duchu cestoval do míst, kde jsem nikdy nebyl. Netušil jsem, že z mého trápení jednou bude můj nejlepší nástroj.

Pak jsme se přestěhovali do nedalekého Gospiće a na vyšší reálku jsem odešel do Rakovce u Karlovace, k tetě. Šunku mi krájela na plátky tenké jako papír, protože Niko je prý velmi křehký — a já měl hlad jako vlk. Jedno mi ale ta léta dala: profesora fyziky, který nám předváděl přístroje vlastní výroby. Poprvé jsem uviděl, co dokáže elektřina.

Jenže rodiče měli jasno: budu knězem jako tatínek. Já jsem chtěl být inženýrem. V roce 1873, po maturitě, jsem se vrátil domů a hned onemocněl cholerou. Ležel jsem devět měsíců a několikrát se zdálo, že už se nezvednu. Vidím, jak tatínek vešel do pokoje, bledý strachy, a já mu řekl, že se možná uzdravím, když mě nechá studovat techniku. A on mi to slíbil. Tak si to aspoň pamatuji já — a ten slib dodržel.

1. Lika — hornatý kraj v dnešním Chorvatsku. Tehdy patřil k Vojenské hranici Rakouského císařství, kterou spravovala přímo armáda. ↩

Kapitola 2

Profesor řekl: nemožné

Na podzim roku 1875 jsem nastoupil na vysokou školu technickou v Grazu, česky ve Štýrském Hradci. Studoval jsem díky stipendiu Vojenské hranice a konečně jsem si mohl vybírat sám: fyziku, mechaniku, matematiku. Učil jsem se od rána do noci a první rok jsem měl ze všech zkoušek výbornou, až na jedinou. Byl jsem šťastný.

A pak přišel den, na který nezapomenu. Škola dostala z Paříže nové Grammeho dynamo a profesor Pöschl ho předváděl jako motor. Stroj se točil, ale strašně jiskřil — na kartáčcích, které se třou o otáčivý přepínač, takzvaný komutátor².

Řekl jsem nahlas, že by ten stroj možná šel postavit i bez kartáčků. Profesor mi tu čest prokázal celou přednáškou o tom, proč to nejde a nikdy nepůjde — bylo by to prý skoro jako perpetuum mobile. Tak to aspoň vyprávím já, jeho přesná slova nikdo nezapsal. Chvíli jsem zaváhal. Ale pak jsem si řekl, že má pravdu jen do té doby, než to někdo dokáže.

Od té chvíle jsem stavěl stroje v hlavě dnem i nocí. Nic nefungovalo. A tou dobou se mi začal sypat i skutečný svět. Na konci druhého ročníku mi vzali stipendium, ve třetím jsem už žádnou zkoušku nesložil a nakonec mě ze školy škrtli, protože jsem nezaplatil školné. Stojí to v mém studijním spise, i když mi to dnes radost nedělá.

Musím se Vám k něčemu přiznat. V těch letech jsem propadl kartám. Tatínek se zlobil, jak jsem si zasloužil, ale maminka to vyřešila po svém. Když jsem jednou prohrál všechno, přinesla mi svazek bankovek a řekla, ať si jdu hrát — čím dřív prohraji, co máme, tím líp, ona ví, že se z toho dostanu. Měla pravdu — tak to aspoň vyprávím já. Ještě ten den jsem karet nechal, navždy.

Graz jsem opustil na podzim 1878 bez diplomu. Pracoval jsem jako kreslič v Mariboru, ale v březnu 1879 mě zatkli a poslali domů, protože jsem neměl povolení k pobytu ani peníze. O pár týdnů později umřel tatínek. Bylo mi dvaadvacet a nevěděl jsem, kudy dál.

Rodina mě ale nenechala padnout. V roce 1880 jsem odjel do Prahy, abych splnil tatínkovo přání a dostudoval. Na řádný zápis na Karlo-Ferdinandovu univerzitu jsem přijel pozdě, a tak jsem chodil na přednášky z matematiky a fyziky jako mimořádný posluchač a vysedával v knihovně. A právě v Praze jsem udělal důležitý krok, alespoň v hlavě: sundal jsem ze stroje ve své představě ten jiskřící přepínač a začal přemýšlet, co se bude dít bez něj.

Jenže peníze došly i v Praze a já se chtěl postavit na vlastní nohy. Na začátku roku 1881 jsem odjel do Budapešti, kde se stavěla první telefonní ústředna v Uhrách. Tam jsem vážně onemocněl, myslím, že z vyčerpání. Pamatuji si, že jsem slyšel tikat hodinky přes tři pokoje a slavný lékař prohlásil mou nemoc za nevyléčitelnou. Vytáhla mě z toho chuť žít — a věrný přítel, se kterým jsem chodil na dlouhé procházky.

Jednoho podvečera roku 1882 jsme šli Městským parkem. Slunce zapadalo a já jsem nahlas recitoval Goethova Fausta — verše o slunci, které odchází dál, a o touze mít křídla a letět za ním. A v tu chvíli mi to došlo. Jako blesk. Viděl jsem magnetické pole, které se samo otáčí dokola, a stroj, který běží za ním — bez kartáčků, bez jisker. Vzal jsem hůlku a nakreslil to příteli do písku.

Ten motor jsem viděl tak ostře, jako by stál přede mnou z kovu, a ukazoval jsem příteli, jak ho roztočím opačným směrem. Profesor z Grazu řekl, že to nejde. Ale já jsem ho právě viděl běžet.

2. Dynamo z otáčení vyrábí proud; když se do něj proud naopak pustí, pracuje jako motor. Komutátor v něm neustále obrací směr proudu — kartáčky se o něj třou, jiskří a opotřebovávají se. ↩

Kapitola 3

Dva dolary denně

Nápad z parku jsem měl, ale ještě ne motor. Na podzim 1882 jsem nastoupil do Edisonovy evropské společnosti v Paříži a opravoval dynama. O svém motoru jsem vyprávěl každému, kdo chtěl poslouchat. Moc jich nebylo.

Roku 1883 mě poslali do Štrasburku, tehdy v Německém císařství, opravit osvětlení nového nádraží. Úřady tam byly tak důkladné, že se jedna lampa kvůli několika inspektorům posouvala o dva palce sem a zase tam. Po večerech jsem ale měl volno — a v malé dílně naproti nádraží jsem si postavil svůj první motor.

V létě 1883 se roztočil — tak to aspoň mám v paměti já. Bez kartáčků, bez jediné jiskry — přesně tak, jak jsem ho rok předtím viděl v parku. Byla to nádherná chvíle. Jen tak mezi námi, ta v parku byla ještě krásnější: tam jsem ho poprvé uviděl. Tady jsem si jen ověřil, že jsem se nemýlil.

Odměnu za nádraží jsem nikdy nedostal — jeden ředitel mě posílal za druhým, druhý za třetím a třetí zase za prvním. Investora jsem v Evropě nenašel. A tak jsem se rozhodl pro Ameriku. V roce 1884 jsem prodal, co jsem měl, a na pařížském nádraží mi ještě ukradli peníze. Do New Yorku jsem v červnu 1884 připlul skoro s prázdnou kapsou.

Pracoval jsem v Edisonových dílnách. Obdivoval jsem Edisona, ale on věřil stejnosměrnému proudu a já střídavému. Po několika měsících jsem si do deníku velkými písmeny napsal: Sbohem, Edisonovy dílny. Pak se našli společníci, kteří chtěli vyrábět obloukové lampy. Můj střídavý proud je nezajímal, a když jsem lampy v roce 1886 dokončil, z firmy mě vystrčili. Zbyla mi jen krásně rytá akcie bez ceny.

Tu zimu, jak si ji pamatuji, jsem kopal příkopy. Za dva dolary denně, s lopatou v ruce, ve zmrzlé zemi. Ptal jsem se sám sebe, k čemu mi bylo všechno to učení. A víte, co mě drželo? Motor. Pořád se mi točil v hlavě, celý a hotový. Ten mi nikdo vzít nemohl.

Na jaře 1887 se to obrátilo. Uvěřili mi Alfred Brown od telegrafní společnosti Western Union a advokát Charles Peck. V dubnu jsme založili Teslovu elektrickou společnost a já dostal vlastní laboratoř. A motory, které jsem tam postavil, fungovaly přesně tak, jak jsem si je léta představoval — aspoň tak to vidím já. Jen jsem z hlavy přenesl do kovu to, co v ní dávno běželo.

Jak to funguje? Kolem točivé části motoru stojí v kruhu cívky. Pouštím do nich střídavý proud tak, že nejsilnější místo putuje z jedné cívky na druhou, pořád dokola. Znáte to ze stadionu, kde fanoušci dělají vlnu: nikdo nikam neběží, a přece vlna obíhá celé hlediště. Točivá část je k té vlně přitahována, a tak běží za ní — a nic se jí přitom nedotýká.

12. října 1887 jsem podal přihlášku na svůj motor a 1. května 1888 mi americký patentový úřad udělil sedm patentů najednou. 16. května jsem o svém systému přednášel v Americkém institutu elektroinženýrů, kde se scházeli nejlepší elektrotechnici Ameriky, a ukázal jim tytéž obrázky, které jsem před šesti lety nakreslil hůlkou do písku.

Tak vidíte. Profesor řekl, že to nejde. Boháči v Evropě, že to nikoho nezajímá. Moji první společníci, že chtějí lampy. A motor přesto běžel. Zbývala ale ta nejtěžší otázka: kdo pomůže dostat ho do továren a do domů? To Vám povím příště.

Váš Nikola Tesla