Nikola Tesla

Kapitola 1

Celý svět se rozsvítil

Minule jsem Vás opustil s otázkou, kdo pomůže dostat můj motor do továren a do domů. Odpověď přišla rychleji, než jsem čekal. V červenci 1888 koupil práva na mé patenty George Westinghouse — vynálezce železniční vzduchové brzdy a podnikatel, který se nebál riskovat. Slíbil mi i poplatek z každé koňské síly mých prodaných motorů.

Celý rok jsem pak strávil v jeho továrnách v Pittsburghu. Nebyl to snadný rok. Jeho inženýři měli zavedený proud o vysoké frekvenci a můj motor byl stavěný na nízkou. Dohadovali jsme se, zkoušeli a předělávali. Vždyť to znáte — postavit jeden stroj v dílně je něco jiného než vyrábět ho po tisících.

Mezitím se rozhořela takzvaná válka proudů. Edison a jeho lidé přesvědčovali veřejnost, že střídavý proud je nebezpečný, a stejnosměrný že je jediná rozumná cesta. Psaly se o tom stohy novinových článků. Proč nakonec vyhrál střídavý proud, Vám prozradím v rámečku — je to jednodušší, než byste čekali.

Roku 1891 jsem se stal americkým občanem a začal jsem přednášet. Začátkem roku 1892 jsem mluvil v Londýně a v Paříži a sály byly plné. Lidé chtěli vidět trubice, které mi svítí v ruce bez jediného drátu, a jiskry, které létají vzduchem. Jen tak mezi námi, tolik pozornosti bylo i na mě moc. Před poctami jsem z Londýna i z Paříže skoro utekl.

V Paříži mi tehdy podali telegram: maminka umírá. Jel jsem domů do Gospiće bez hodiny odpočinku a zastihl jsem ji ještě živou. Odešla po několika týdnech, v dubnu 1892. Té noci jsem byl vyčerpáním tak slabý, že mě odnesli spát do domu o kus dál. A pamatuji si, že jsem věděl, že odešla, dřív, než mi to přišli říct. Ta žena, po které mám všechnu svou vynalézavost, mi chybí dodnes.

A pak přišel rok 1893 a světová výstava v Chicagu. Osvětlení celého výstaviště vyhrál Westinghouse — s mým střídavým proudem. Když se večer rozsvítily přes sto tisíc žárovek, bílé paláce kolem jezírek zářily jako ve snu. Měl jsem tam i vlastní stánek. A víte, co jsem předváděl? Kovové vejce, které se v točivém poli roztočí a postaví na špičku. Možná jste ho viděli přes QR kód v mém minulém sešitu.

Tolik krásy, a o necelé dva roky později tolik ztráty. V noci 13. března 1895, kolem půl třetí, začalo hořet v domě na Manhattanu, kde jsem měl laboratoř. Oheň vypukl o patro níž, a když se podlaha propadla, všechny mé přístroje se zřítily o dvě patra dolů. Ráno zbyla jen hromada trosek. Nic nebylo pojištěné. Léta práce, záznamy, modely — všechno pryč.

Nevím, jestli Vám dokážu popsat, jak mi bylo. Noviny psaly, že jsem tu ránu nesl statečně. Uvnitř to bylo jinak. Ale co jiného mi zbývalo než začít znovu? Pronajal jsem si nové prostory a pustil se do práce. Zase jsem začínal od nuly, a ne poprvé — a pořád jsem měl tu nejdůležitější věc. Stroje v hlavě mi oheň vzít nemohl.

A pak se splnil můj dětský sen. Jako kluk jsem si kdysi přečetl popis Niagarských vodopádů a představoval jsem si pod nimi obrovské kolo. Strýci jsem tehdy — tak si to aspoň pamatuji — slavnostně oznámil, že pojedu do Ameriky a postavím ho. A 16. listopadu 1896, minutu po půlnoci, poprvé doběhla elektřina z Niagary až do Buffala, přes třicet kilometrů daleko — střídavý proud podle mého systému.

Abych byl poctivý: nepostavil jsem ji sám. Generátory museli inženýři od Westinghouse ještě upravovat a na elektrárně se podílelo mnoho dalších lidí. Ale když jsem tam stál a poslouchal hukot vody a strojů, myslel jsem na toho kluka ze Smiljanu. Třicet let mu trvalo, než se jeho kolo pod vodopádem roztočilo.

Kapitola 2

Blesky nad Coloradem

Po Niagaře jsem mohl zůstat u motorů a v klidu sbírat uznání. Jenže mě to táhlo dál. Proč by elektřina musela vždycky běžet po drátech? A proč by se stroje nedaly řídit na dálku, neviditelnými vlnami?

Roku 1898 jsem na elektrotechnické výstavě v Madison Square Garden v New Yorku pustil do velké nádrže s vodou malou loďku. Nikdo se jí nedotýkal, žádný drát k ní nevedl — a ona přesto zatáčela, zastavovala a rozsvěcovala světla, jak jsem jí z dálky poroučel. Lidé prý hádali, že je uvnitř schovaná cvičená opička nebo že ji ovládám myšlenkami. Byly to rádiové vlny. Patent jsem na ni dostal v listopadu téhož roku.

O rok později jsem odjel do Colorado Springs, vysoko do hor, kde bývají bouřky obzvlášť silné. Postavil jsem si tam dřevěnou laboratoř se stožárem a obří cívkou a vyráběl vlastní blesky. Výboje dlouhé mnoho metrů praskaly tak, že je bylo slyšet daleko po okolí. Chtěl jsem zjistit, jestli se dá celá Země rozkmitat jako zvon — a poslat jí elektřinu bez drátů kamkoli na světě.

Byl to ten nejodvážnější sen mého života. Představte si: zprávy, obrázky i energie putují vzduchem z jednoho konce světa na druhý. Dnes, když nosíte v kapse telefon, Vám to možná nepřijde zvláštní. Tehdy se mi kdekdo smál.

Ale jeden muž mi uvěřil — bankéř John Pierpont Morgan, nejmocnější finančník Ameriky. Roku 1901 jsme podepsali smlouvu a já začal na Long Islandu u New Yorku stavět věž. Jmenovalo se to tam Wardenclyffe. Věž měřila přes padesát metrů a na vrcholu nesla obrovskou kopuli. Pod ní, hluboko v zemi, měly být kořeny, kterými se věž „chytí“ celé planety.

Jenže už v prosinci téhož roku oznámil mladý Ital Guglielmo Marconi, že poslal signál přes Atlantik — s mnohem menším a levnějším zařízením. A Morgan, když jsem po něm chtěl další peníze na větší plány, odmítl. Psal jsem mu dopis za dopisem. Nepomohlo to. Roku 1905 navíc vypršely mé patenty na motory — a s nimi i poslední naděje, že mi ještě něco vynesou.

Pak už to šlo z kopce. Kolem roku 1906 jsem práci na věži zastavil. Nevím, jestli Vám to umím vysvětlit — je těžké opustit sen, kterému jste dali všechno. Bydlel jsem v hotelu Waldorf-Astoria a jeho majiteli jsem dlužil tolik, že jsem mu nakonec dal Wardenclyffe do zástavy.

V červenci 1917 začali mou věž vyhazovat do povětří dynamitem a prodali ji do šrotu. Utržili za ni 1 750 dolarů. A víte, co je na tom nejpodivnější? Jen pár týdnů předtím, v květnu 1917, mi Americký institut elektroinženýrů slavnostně předal svou nejvyšší poctu — Edisonovu medaili. Za můj motor a střídavý proud. Svět mi tleskal za to, co jsem udělal před třiceti lety, a zároveň mi bral to, o čem jsem snil teď.

Kapitola 3

Holubi v hotelu New Yorker

I po roce 1917 jsem žil po hotelech, jen čím dál skromnějších. Když jsem nemohl zaplatit, sbalil jsem se a přestěhoval o kus dál. Zní to smutně, já vím. Ale vymýšlet jsem nepřestal ani na den — turbíny, létající stroje, nová zapojení. Hlava mi pracovala dál, jen peníze na to, aby se z nápadů staly stroje, už nebyly.

A měl jsem své holuby. Každý den jsem chodil do parku u knihovny a krmil je, a i z okna hotelového pokoje jsem jim sypal zrní. Když jsem na procházce našel zraněného, odnesl jsem si ho domů a ošetřoval ho, dokud zase nevzlétl. Hotely z toho radost neměly. Holubi ano.

Svět na mě úplně nezapomněl. K mým pětasedmdesátinám v roce 1931 mi přišly gratulace z celého světa — napsal mi i Albert Einstein — a moje tvář byla na obálce časopisu Time. Ve třicátých letech jsem se nastěhoval do hotelu New Yorker, do pokoje číslo 3327. Nájem mi platila firma Westinghouse a k tomu mi posílala sto pětadvacet dolarů měsíčně. Říkali tomu poplatek za poradenství. Jen tak mezi námi — myslím, že to bylo spíš poděkování.

Zemřel jsem v tom pokoji 7. ledna 1943, sám, v tichu. Bylo mi osmdesát šest let. Můj popel je uložen v Bělehradě. A v roce 1960 pojmenovali vědci po mně jednotku magnetické indukce. Říká se jí prostě tesla.

Ale víte, co mě těší nejvíc? Když dnes zapnete pračku, ledničku nebo větrák, nejspíš se v něm točí motor na principu, který jsem kdysi nakreslil hůlkou do písku v budapešťském parku. A proud ze zásuvky, který ho pohání, je střídavý. Každý den, aniž byste o tom věděli, si u Vás doma trochu pobudu.

Měl jsem v životě všechno — slávu i bídu, laboratoře i trosky po požáru, věž i hromadu šrotu. Kdybych Vám měl dát jednu radu, byla by tahle: nebojte se svých představ. Lidé Vám budou říkat, že to nejde. Někdy budou mít pravdu. Někdy ne — ale zkusit to stojí za to.

Děkuji, že jste se mnou vydrželi až sem.

Váš Nikola Tesla