Michael Thonet

Kapitola 1

Kancléř se houpal na mé židli

Posaďte se, a klidně na židli, kterou možná máte doma — za chvíli pochopíte proč. Je květen 1842, Vídeň, palác knížete Metternicha¹. Vybaluji před ním nábytek, který jsem přivezl z Porýní, a nejmocnější muž císařství se usadí na jednu z mých židlí a začne se na ní nadšeně houpat. A pak ji sám, vlastními slovy, vychvaluje dvořanům: jak je lehká, jak je pevná. Hned ten týden jsem to psal domů rodině, protože jsem tomu sám nemohl uvěřit.

Abyste rozuměli, proč mě to tak dojalo, musím Vás vzít o kus zpátky. Narodil jsem se 2. července 1796 v Boppardu², v rodině koželuha, ve skromných poměrech. Vyučil jsem se truhlářem, roku 1819 jsem měl vlastní dílnu a o rok později jsem si vzal Annu, děvče z Boppardu. Dílna se nám dařila. Vždyť to znáte — kdo umí dobře řemeslo, práci si najde.

Mně ale obyčejné truhlařiny nestačily. Kolem roku 1830 jsem začal zkoušet, jestli se dřevo nedá ohýbat místo toho, aby se pracně vyřezávalo. Vařil jsem tenké proužky dřeva v klihu, skládal je na sebe a ohýbal ve formách. Tak vznikly moje první židle z vrstveného dřeva — lehčí a elegantnější, než jaké se tehdy vyráběly.

Chtěl jsem svůj nápad ochránit, a tak jsem v roce 1840 požádal v Berlíně o patent. Zamítli mi ho. Zkusil jsem to v cizině — ve Francii, v Anglii a v Belgii — a tam patenty dostal. Jenže patenty stojí peníze, a když se nepodaří je prodat, jsou jen drahým papírem. Nabídky, které přišly, byly směšně nízké. Musel jsem prodat mlýn a začal jsem se zadlužovat.

V srpnu 1841 jsem svůj nábytek vystavil v Koblenci a tam si ho všiml Metternich. Pozval mě na svůj zámek a řekl mi větu, která mi změnila život: „V Boppardu zůstanete vždycky chudákem. Jděte do Vídně!“ Slíbil, že mě doporučí u dvora a že mě cesta nebude nic stát. Na jaře 1842 jsem se vydal na cestu, zatím sám.

Doma mezitím všechno spadlo. Věřitelé, kterým jsem dlužil za patenty, přiměli za mé nepřítomnosti mou ženu ručit za dluhy a pak nám zabavili, co jsme měli. V roce 1843 šel náš majetek v Boppardu do dražby — a výtěžek šel na splacení dluhů. Jen tak mezi námi, ještě docela nedávno jsem patřil k nejváženějším měšťanům města. Bylo mi šestačtyřicet a začínal jsem úplně od nuly.

1. Klemens Wenzel Metternich (1773–1859) — rakouský státní kancléř, jeden z nejmocnějších mužů tehdejší Evropy. ↩
2. Boppard — městečko na Rýně v Porýní, mezi Koblencí a Mohučí. ↩

Kapitola 2

Pod cizím jménem

Kdybyste v polovině čtyřicátých let prošli sály Liechtensteinského paláce ve Vídni, šlapali byste po parketách, které jsem se syny vyráběl já — stovky čtverečních metrů dřeva stočeného do jemných oblouků a ornamentů. Obdivovali byste je. Jen by Vám nikdo neřekl moje jméno, protože pod tou prací byl podepsaný někdo jiný.

Do Vídně jsem přijel 7. května 1842. V červenci jsem dostal rakouské privilegium na ohýbání dřeva — jenže papír ještě není dílna. Neměl jsem kapitál a vídeňské cechy³ se na cizince z Porýní nedívaly zrovna vlídně. Na podzim za mnou přijela rodina a já jsem musel začít pracovat pro druhé.

Nejdřív jsem dělal levné ohýbané židle u vídeňského truhláře Lista. Pak si mě všiml anglický architekt Desvignes, který vedl přestavbu Liechtensteinského paláce, a objednal u mě ty parkety. Všechny dřevařské práce ale už měl slíbené parketář Carl Leistler — a tak jsme se syny pracovali v jeho dílně, za pevnou mzdu a pod jeho jménem. Bydleli jsme v přízemním domku na jeho pozemku. Nevím, jestli Vám to mohu říci takhle na rovinu, ale moc mi to po chuti nebylo. Peníze však byly potřeba.

V dubnu 1849 jsem Leistlerovi navrhl společný podnik: on dá kapitál a dílnu, já privilegium a práci svou i synů. Odmítl. A tak jsem v květnu 1849 začal znovu sám — v prvním patře domu v Gumpendorfu, na předměstí Vídně. Bez pomoci bych to nedokázal: architekt Desvignes mi dva roky každý týden posílal peněžní zálohy, abychom vůbec přežili.

A pak to přišlo. Paní Daumová, majitelka kavárny na Kohlmarktu, u mě objednala židle pro svůj podnik — a Café Daum se stalo prvním veřejným místem ve Vídni, kde lidé seděli na ohýbaných židlích. Ty židle tam sloužily dlouhých pětadvacet let. Kdo si tam přišel na kávu, ten si mou práci osahal vlastním tělem, a to je lepší reklama než jakýkoli inzerát.

Vždyť to znáte, jak to v životě chodí — role se někdy obrátí. V šedesátých letech už Leistler vyráběl pro mě. A v listopadu 1853 jsem firmu převedl na svých pět synů. Od té doby se jmenovala Gebrüder Thonet — Bratři Thonetové. Mě už nikdy nikdo nemusel schovávat za cizí jméno.

3. Cechy — sdružení řemeslníků, která tehdy určovala, kdo smí ve městě provozovat řemeslo a otevřít si dílnu. ↩

Kapitola 3

Tam jsou moji synové

Chcete vědět, na co jsem byl pyšný nejvíc? Na židli, která vypadá úplně obyčejně. Kulatý sedák, čtyři nohy, opěradlo ohnuté do oblouku. Jen šest ohýbaných dílů z bukového dřeva, pár šroubů — a žádné lepení. Dala se rozložit, takže se jich do jedné bedny vešly celé desítky a mohly se posílat přes oceán. Pojmenovali jsme ji prostě číslem 14. Vznikla roku 1859 na Moravě, v Koryčanech.

Na Moravu jsem se přestěhoval na jaře 1856. Ve Vídni už nám bylo těsno a hlavně tam chybělo dřevo. Kolem Koryčan rostly bukové lesy a žili tam lidé, kteří potřebovali práci. Mezitím jsem totiž přišel na to, jak ohýbat celé kusy masivního buku v páře — z jednoho kusu, bez klihu, který se v tropickém vedru rozlepoval. Teprve tím se z mého nábytku mohlo stát zboží pro celý svět.

Začátky nebyly lehké. Bydlel jsem v malé selské chalupě a stavbu továrny jsem sám navrhoval i řídil. Na kupované stroje nebyly peníze, a tak jsme si leccos postavili sami, i ze dřeva. Zaučoval jsem lidi, kteří do té doby chodili na pole — a zpočátku se nám zkazilo hodně zboží. Ale naučili se. Po pár letech už z Koryčan odcházely stovky židlí denně a v roce 1861 jsme začali stavět druhou továrnu, v Bystřici pod Hostýnem.

O rok později, v lednu 1862, mi zemřela žena Anna. Byla se mnou od Boppardu, přes dražbu i roky pod cizím jménem. Nevím, jestli Vám to mohu říci, ale jediné, co mi tehdy pomáhalo, byla práce — a stavba nové továrny.

Mezitím přišla i uznání. Na světové výstavě v Paříži jsem v roce 1855 dostal stříbrnou medaili a v roce 1867 zlatou. Stejně jsem ale zůstal truhlářem. Vyprávělo se o mně, že když se návštěvníci v továrně ptali po šéfovi, stál jsem u hoblice hned u vchodu, v pracovním, a jen jsem ukázal dovnitř: „Tam jsou moji synové!“ A oni byli v montérkách, k nerozeznání od dělníků.

Na podzim 1870 jsem se nachladil při prohlídce lesa v Uhrách, kde jsme měli další továrnu. Zemřel jsem 3. března 1871 ve Vídni. Moji synové pak postavili další továrny, mimo jiné na Vsetíně, a židle č. 14 se vyráběla dál — odhaduje se, že v desítkách milionů kusů. V Bystřici pod Hostýnem se dřevo ohýbá dodnes, stále v páře a ručně.

Kdybyste se mě zeptali, co bych Vám chtěl na závěr říct: až si příště sednete v kavárně na obyčejnou dřevěnou židli, nebo najdete nějakou zaprášenou na půdě, pohlaďte ji. Je v ní víc trpělivosti, než by se zdálo. A nevyhazujte ji — stačí jí trocha péče a vydrží dalších sto let.

Váš Michael Thonet