Jan Dismas Zelenka

Kapitola 1

Kluk z Louňovic pod Blaníkem

Narodil jsem se 16. října 1679 v Louňovicích pod Blaníkem, jako nejstarší z osmi dětí. Otec Jiří byl u nás ve vsi kantorem a zároveň varhaníkem, a tak jsem první noty poznal dřív, než jsem se pořádně naučil číst. Blaník se tyčí kousek od návsi, a jestli je pravda, co se o něm u nás vypráví — že v něm spí rytíři, kteří jednou vytáhnou zemi na pomoc, až to bude nejhorší — tak jsem vyrůstal v jeho stínu skoro jako v pohádce.

Do Prahy mě poslali na jezuitskou kolej Klementinum, kde jsem se učil hrát na violone — takový předchůdce dnešního kontrabasu, veliký, těžkopádný nástroj, který jsem si ale rychle zamiloval. Klementinum bylo tehdy jedno z největších učilišť v celé habsburské monarchii, a já, kluk z venkovského Blaníku, jsem si tam najednou připadal jako u dvora.

Kolem roku 1709 jsem sloužil v Praze u barona Johanna Huberta z Hartigu — muže, který měl jednu z nejobsáhlejších hudebních knihoven v Čechách. Prohrabával jsem se jeho notami dlouho do noci a nevěděl jsem, že právě tahle knihovna mi jednoho dne pomůže spřátelit se s hudebníkem, o kterém jste určitě slyšeli: Johannem Sebastianem Bachem. Ale o tom až za chvíli.

V roce 1710 přišla nabídka, která mi změnila život: místo kontrabasisty v dvorním orchestru v Drážďanech, na dvoře saského kurfiřta a polského krále Augusta Silného. Z blanické vísky rovnou do jednoho z nejskvělejších dvorů tehdejší Evropy — sotva jsem tomu sám věřil. Nastoupil jsem se skromným platem tří set tolarů ročně. Netrvalo ani rok a zvýšili mi ho na tři sta padesát. Do tří let jsem bral čtyři sta — patřil jsem tak mezi nejlépe placené hudebníky celého orchestru. Konečně jsem měl pocit, že mě někdo doopravdy chce.

Netušil jsem tehdy, jak draze mě ta důvěra jednou bude stát — ale to je právě to, o čem Vám chci vyprávět dál.

Kapitola 2

Pod korunou svatého Václava

Mezi lety 1716 a 1719 jsem odjel do Vídně studovat k Johannu Josephu Fuxovi, císařskému kapelníkovi a autorovi učebnice kontrapunktu, ze které se dodnes učí skladatelé po celém světě. Fux byl přísný jako málokdo — ale právě jemu vděčím za to, že jsem se naučil stavět hudbu vrstvu po vrstvě, jako se staví katedrála: aby žádný hlas nezůstal jen ozdobou, ale nesl svůj vlastní díl váhy.

Největší den mého života přišel 12. září 1723, přímo v Klementinu, kde jsem se kdysi jako kluk učil na violone. Pražští jezuité mě požádali o rozsáhlé slavnostní dílo ke korunovaci císaře Karla VI. českým králem — melodrama o svatém Václavovi, patronovi celé naší země. Jmenovalo se Sub olea pacis, Pod olivou míru, a bylo to největší, co jsem kdy napsal: osm sólistů, celý orchestr, tanečníci a komparz — dohromady přes sto čtyřicet lidí na jevišti. Zpívalo a znělo se latinsky, jak se na takovou slavnost patřilo, ale řídil jsem to sám, přímo před císařským párem, ve svém vlastním kraji.

Když jsem tehdy stál na pódiu Klementina a díval se do hlediště plného vídeňského dvora, myslel jsem na to, jak jsem tudy před lety chodil jako nikým neznámý žák. Jen tak mezi námi — víc pýchy jsem v životě nezažil, a možná jsem ji už nikdy nezažil znovu.

Po návratu do Drážďan jsem si od roku 1726 začal vést vlastní Inventarium — pečlivý seznam veškeré chrámové hudby, kterou jsem měl na starosti i sbíral. Bylo to znamení, že mi dvůr začal svěřovat čím dál víc zodpovědnosti. A v červenci 1729, když zemřel kapelník Heinichen, jsem tu zodpovědnost převzal už úplně — neoficiálně jsem vedl veškerou chrámovou hudbu drážďanského dvora. Byl jsem přesvědčen, že titul kapelníka je jen otázkou času.

Kapitola 3

Skladatel chrámu

V červenci 1731 přijel do Drážďan Johann Adolf Hasse se svou proslulou ženou, pěvkyní Faustinou. O dva roky později dostal oficiální titul kapelníka, po kterém jsem tak dlouho toužil já. Byl jsem tou zprávou upřímně zdrcený — čekal jsem to místo, sloužil jsem chrámové hudbě dvora už přes dvacet let. Místo titulu jsem v roce 1733 sepsal kurfiřtce Marii Josefě prosebný dopis: byl jsem nemocný a kvůli "jistým nešťastným okolnostem" mi chyběly peníze na docela obyčejné živobytí.

O dva roky později mi dvůr udělil aspoň titul "chrámového skladatele" — bez jediného tolaru navíc k platu. A aby toho nebylo málo, stejný titul tehdy dostali i tři další muži, mezi nimi čestně i sám Bach. Má výjimečnost se tak rozpustila v davu.

A přece — právě v těch letech, kdy jsem se cítil nejvíc přehlížený, jsem napsal to nejlepší, co jsem kdy složil. Mezi lety 1736 a 1741 vznikly mé Velké mše — Missa Dei Patris, Missa Dei Filii a další — dílo, které dnešní muzikologové označují za vrchol mé tvorby. Nikdy jsem nepsal tolik hlasů najednou, nikdy jsem nebyl odvážnější v harmonii. Jako bych do not skládal všechno, co jsem nesměl říct nahlas.

Sám jsem se nikdy neoženil, děti jsem neměl — v posledních letech jsem se čím dál víc zavíral do své pracovny s notovým papírem jako s jediným společníkem, kterému jsem mohl důvěřovat beze zbytku. Zemřel jsem 23. prosince 1745 v Drážďanech, na Štědrý den mě pochovali na tamním Starém katolickém hřbitově.

Elektorka odkoupila mou pozůstalost od mých dědiců jako vzácnost dvora — a pak ji nechala zamknout. Telemann se marně pokoušel prosadit vydání mých Responsorií tiskem. Skoro sto dvacet let se v té zamčené sbírce nikdo pořádně nevrtal — dokud si v roce 1863 do Drážďan nezajel jeden mladý český skladatel, opsal si pár mých partitur a jednu suitu uvedl v pražském Novoměstském divadle. Jmenoval se Bedřich Smetana.

Opravdové znovuzrození ale přišlo až ve dvacátém století, a zase je v tom kus domova: v letech 1958 až 1969 mě k životu přivedl český soubor Ars Rediviva pod vedením Milana Munclingera, a v roce 1972 nahrál hobojista Heinz Holliger mé triové sonáty pro Deutsche Grammophon — nahrávka, která mi po celém světě vysloužila přezdívku "znovuobjevený génius". Skoro dvě stě padesát let po mé smrti si mě konečně někdo poslechl tak, jak jsem si vždycky přál být slyšen.

Když se dnes ohlížím, nezůstal mi kapelnický titul, kterého jsem se tolik dožadoval, ani zvýšený plat, ani žádná jistota, že si mě někdo bude pamatovat. Zůstalo jen to, co jsem napsal pro chrám, pro Vídeň, pro Prahu, pro Vás. A ukázalo se, že to nakonec stačilo.

Váš Jan Dismas Zelenka